V minulém příspěvku jsem slíbila nástin výučních metod a situací, kterými se v letních měsících tohoto roku vyznačovala moje osobní škola života. Protože vidím a slyším kolem sebe, že procesem osobního růstu a méně či více nucené transformace prochází skrze okolnosti svého života většina z nás. A protože z hloubi duše věřím, že čím lépe se člověk naučí vidět za pomyslnou „oponu“  všeho, co se mu v životě děje, tím rychleji dokáže obrátit věci ve svůj prospěch respektive minimálně zneutralizovat jejich negativní dopady. Ať už se to týká práce, vztahů, zdraví anebo čehokoliv jiného.

Tak tady pro inspirace z mého vlastního příběhu:

Když se narodíte do rodiny, jejíž hluboce zakořeněné generační nastavení říká, že ŽIVOT JE DŘINA…tak si nejdříve pořídíte vlastní pekárnu, kde se v rámci rodinného vzorce téměř udřete, pak z tohoto vzorce několik let vystupujete a ve finále si musíte na čtyři měsíce dovolit období téměř totálního „nicnedělání“, abyste z obou extrémů dokázali nastolit tu kýženou rovnováhu, v tomto případě mezi konáním a bytím, respektive mezi prací a vším ostatním, co k životu patří.

Když celé dětství slýcháte, že POVINNOSTI JSOU VŽDY NA PRVNÍM MÍSTĚ a ZÁBAVA A ODPOČINEK JE ZTRÁTA ČASU…tak se vám narodí syn, který to má nastaveno přesně naopak a veškeré pokusy ho nasměrovat k alespoň lehkému přesunu priorit se setkávají s dramatickým až explozivním odporem, dokud i vy sama si nevpustíte do svého života trochu zábavy a odpočinku a nedáte mu občas přednost před neumytým nádobím nebo špinavou podlahou. Pak si do své reality přitáhnete muže, jehož životní filozofií je bavit se v každém okamžiku svého života včetně té jeho pracovní části, a s ním se vám narodí dcera, která je ztělesněním lehkosti bytí a radosti ze života. A potom vás „tam nahoře“ v čele se zmiňovaným Saturnem na čtyři měsíce zastaví a „donutí“ vás trávit maximum času hraním a nasáváním radostné dětské energie, která je přesně tím, co vám ve vaší osobní výbavě tak dlouho chybělo. Teda ne že bych tuhle lekci měla už tak úplně zvládnutou, ale vím o ní a snažím se. 🙂

Když si v sobě nevědomě nesete silné přesvědčení „NEJSEM DOST DOBRÁ A NEZASLOUŽÍM SI“ a díky tomu máte potřebu stále někomu něco dávat a nejste schopni sami od druhých cokoliv přijmout, aniž byste neměli tendenci jim to obratem několikanásobně vracet… tak vám Vesmír na pár měsíců omezí možnost vlastních zdrojů a pak vám pošle lidi, kteří vám s tím přijímáním mají pomoct. Třeba kamarádku, která se nabídne zaplatit společné ubytování na plánované dovolené, když je vaše účast ohrožena prasklým chladičem v autě (respektive náklady s tím spojenými), otce své dcery, který i po několika rozchodech a bez jakýchkoliv vztahových „jistot“ z ničeho nic položí na stůl dost značný obnos peněz s informací, že máte s dětmi vyrazit někam k moři, anebo otce svého prvorozeného syna, který vám pak na ten samý pobyt u moře také velkoryse přispěje. A pak vám ještě Saturn už na místě dovolené přímo v hotelu „zajistí“ tatínka se čtyřletým synem, který hned druhý den ráno po vašem příletu a asi desetiminutové konverzaci u dětského bazénu přijde v naprosté lehkosti s nabídkou společného oběda a odvozu na pláž jeho pronajatým vozem. A pak se ti dva až do jejich odjezdu stanou vašimi milými průvodci a společníky a každý společný oběd, frapé a zmrzlinu slýcháte tonem hlasu, kterému naprosto nelze odporovat, s gentlemanskou lehkostí pronášenou hlášku “peněženku nepotřebuješ!“. A třebaže už vám to přijde opravdu trochu moc a někde vzadu slyšíte ten starý známý hlas „tohle už si fakt nezasloužíš“… tak s trochou vnitřního odporu a s velkou pokorou přijímáte. Takže děkuji, děkuji, děkuji…Saturne…, ale hlavně Lucko, Milane, Pavle a Luďku!  O beachboyi na pláži a slunečníku s lehátky a míchaným nápojem pro malou zdarma už ani nemluvím. 🙂

Ale aby to nevypadalo, že všechny ty „maturitní zkoušky“ mých zásadních životních témat probíhaly tak příjemným a pozitivním způsobem, tak to samozřejmě ne. Takže… když si ve své „výbavě“ pozemských zkušeností nesete složku s nápisem „PŘÍLIŠNÉ LPĚNÍ NA MAJETKU A POTŘEBA VLASTNIT“, byť z časů přesahujících hranice tohoto života…tak se vrhnete do podnikání, jehož záměr si místo „tvorba zisku“ (navzdory inženýrského titulu z ekonomie) naprosto jednoznačně nastavíte na „dělat něco smysluplného“ a několik let zcela ignorujete materiální stránku svého života (opět v rámci duálního zakušení obou extrémů dané kvality, ale to vám samozřejmě dojde až později).  Pak se několik let těžce „dopracováváte“ k pochopení, že lpění na hmotných statcích sice není tou správnou cestou ke štěstí, ale popírat tuhle stránku života v lidském těle také ne. A když už k tomuto poznání pokorně dojdete, tak vám to v rámci „opakování, matka moudrosti“ váš oblíbený profesor Saturn pro jistotu ještě několikrát připomene. V mém případě obvykle prostřednictvím auta, takže vám pak během čtyř měsíců praskne už zmiňovaný chladič, odejde vám kompresor z klimatizace, zasekne se vám brzdový třmen a ve finále ještě pár dní před koncem této části „zkouškového období“ nabouráte. Sice lehce a trochu nepochopitelně, ale i tak samozřejmě nepříjemně. Paradoxně tahle poslední kapka vám po tom prvním krizovém okamžiku přinese zcela zásadní moment pochopení, že už opět přišel čas „konat“, a okamžitý příliv životní energie, motivace a vnitřní síly naštěstí zcela přebijí vědomí lehce pomačkaného auta.

Ještě spoustu dalších témat a dějových linek mám za poslední měsíce v zásobě, ale to není zas tak podstatné. Důvodem tohoto článku totiž samozřejmě není výčet mých stinných stránek a informace o mém pokroku na cestě jejich transformace. Ale aspoň lehký nástin toho, jak je náš život neustále plný souvislostí a jak krásně se v něm dá „číst“, když pochopíme jeho podstatu a přijmeme jeho pomocnou ruku na cestě naším životem. Ať už se to týká čehokoliv, co právě nám brání prožívat dlouhodobě nebo minimálně aktuálně každý okamžik našeho života v radosti, lehkosti a štěstí.  Všechno má totiž vždycky nějakou příčinu a klíčem ke štěstí je přijmout všechny situace i osoby v našem životě jako nápovědy vedoucí k jejímu rozluštění. A ano, každý z nás má svobodnou volbu trpět nebo minimálně strpět versus hledat příčinu a její řešení. A i když mě pořád nepřestává udivovat, kolik lidí si pořád dokola vybírá tu první variantu, tak jsem se už léty naučila to tolik nehodnotit a více respektovat. Ale i tak cítím velký význam v tom, tuhle informaci neustále připomínat. Že my jsme ti tvůrci svého vlastního života a my jediní za něj neseme zodpovědnost. A že tuhle velkou pravdu život  každému z nás připomene nejpozději v okamžiku, kdy už nebudeme mít možnost s touto informací něco udělat. Ale teď, respektive v každém TADY a TEĎ naší přítomnosti, ji ještě máme…