Léčení srdce

Ten příběh je tak častý…

Toužíme po lásce a stále ji nenacházíme.

Zažíváme NEVĚRU, ZRADU, ODMÍTNUTÍ, OPUŠTĚNÍ, NERESPEKT NEBO CITOVÝ CHLAD ZE STRANY PARTNERŮ. Trápíme se a zůstáváme v nenaplňujícím vztahu, anebo se znovu a znovu vrháme do stejných příběhů. A znovu a znovu jsme zraňovány, odmítány, opouštěny.

Dokud naše bolest není tak velká, že už před ní není kam utéct. Dokud nás nedonutí hledat její skutečnou příčinu a my nepochopíme, že všechna ta prožívaná bolest je ve skutečnosti VOLÁNÍM NAŠÍ DUŠE PO ZNOVUOBNOVENÍ NAŠEHO SPOJENÍ SE ZDROJEM BOŽSKÉ LÁSKY UVNITŘ NÁS. 

ŽE JE TO BOLEST OPUŠTĚNÉHO SRDCE.

Bolest z námi vnímané zrady těch, kteří nás měli milovat a neuměli to.

Bolest, jejíž zdroj se skrývá daleko za hranicemi našeho aktuálního života. Někde dávno v okamžicích, kdy pro nás byli zkušenosti našeho pozemského života natolik zraňující, že jsme postupně uzavíraly svoje srdce a zapomínaly, kým skutečně jsme. Kdy jsme začaly hodnotit a odmítat zraněné a zraňující části sebe sama a tím je opustily.  Kdy jsme se odpojily od své božské přirozenosti a skutečného Zdroje lásky, který leží v našem srdci, a začaly ji hledat v našem vnějším světě.

Ale tam ji nikdy nemůžeme najít, dokud ji znovu neobjevíme samy v sobě. Dokud neobejmeme všechny ty potlačené stíny naší bytosti a nezahrneme je laskavou a soucitnou náručí našeho bezpodmínečného přijetí.

I já jsem ten příběh dlouho žila. A tak Ti dnes můžu říct…

Pokud jsou Tvojí životní realitou komplikované a zraňující vztahy, pak si Tvoje Duše vzala na sebe velký úkol:

Všechna ta nekonečná bolest opuštěných ženských srdcí je tu totiž stále s námi. Předávaná z generace na generaci, ukrytá v buněčné paměti našich fyzických těl. Bolest obsahující v sobě veškeré UTRPENÍ, BEZMOC, ZOUFALSTVÍ, SMUTEK, VINU, STUD A PONÍŽENÍ, které jsme my ženy po celá staletí prožívaly. Bolest znovuoživená v okamžicích našeho života, kdy my samy jsme byly NESLYŠENY, NERESPEKTOVÁNY, PONÍŽENY, ZNEUŽITY, ODMÍTNUTY, OPUŠTĚNY, ZNEHODNOCENY, NESPRAVEDLIVĚ OBVINĚNY, ZRAZENY.

Bolest tak intenzivní, hluboká a pohlcující, že v určitém okamžiku nás pud sebezáchovy donutil udělat to jediné, co nám umožnilo přežít – ZAVŘÍT SVOJE SRDCE a PŘESTAT CÍTIT. Nás stejně jako naše matky, jejich matky a matky jejich matek. A možná ještě mnoho generací žen před nimi.

Ale už přišel čas tu bolest konečně PROPUSTIT. Podívat se jí do očí. Prolít všechny ty potlačované slzy.  Otevřít svoje srdce a osvobodit sebe, své předky a hlavně své děti. I tu bolest samotnou. Protože po ničem jiném ona ve skutečnosti netouží.  JEN BÝT UZNÁNA. PŘIJATA. PROŽITA. OBEJMUTA. PROPUŠTĚNA. 

V LÁSCE A SOUCITU – k našemu zraněnému Já.  A V ODPUŠTĚNÍ  – k mužům, kteří nám hráli všechny ty pozemské role, abychom mohly projít zkušenostmi, které si naše Duše vybraly. Abychom si prožily roli OBĚTI a pocit ODDĚLENÍ. Od naší skutečné, božské podstaty. A abychom nyní prošly prožitkem ZNOVU-SJEDNOCENÍ všech částí sebe sama, které byly v té bolesti odděleny. A ZNOVU-ZRODILY SE TAK DO SVÉ CELISTVOSTI. A do života v LÁSCE A RADOSTI.