Příběh Popelky

Aneb příběh o tom, jak nevyzpytatelné bývají cesty našeho osudu a jak moc je naše přítomnost často jen pouhým odrazem naší hluboké minulosti. A jak jsem si musela odžít dlouhý čas úplného zapomnění a na několik let se schovat za masku pekařky, abych se nakonec mohla stát tím, kým opravdu jsem…

BYLO, NEBYLO

Vyrůstala jsem na malém moravském městě a narodila jsem se do rodiny, která mi dala do vínku pohádkové příjmení Popelková. Kdo by nemiloval tuhle pohádku a kdo by nechtěl být aspoň na chvíli Popelkou… Moje příjmení nebyla jediná spojitost s tímhle pohádkovým příběhem. Měla jsem dvě starší sestry a můj tatínek byl povoláním lesní inženýr a  myslivec, takže moje vzpomínky z dětství jsou plné lesa a loveckých honů. Bydleli jsme ve velkém bytě v krásném vilovém domě s kulatou věží, který vypadal tak trochu jako malý zámek. Ale jako princezny jsme se sestrami rozhodně vychovávány nebyly – naopak, náš každodenní život byl plný práce a povinností.

Od malička nám bylo vštěpováno, že práce je smyslem života, a v tomto duchu se nesla i naše výchova. Od standardních domácích prací až po sušení sena, starání se o domácí zvířata, práci na poli, topení v celém domě nebo řezání a úklid dřeva. Je pravda, že ta velká pracovitost, ke které jsem byla vedena, byla hned od počátku mého zaměstnaneckého života velmi oceňována, ale také je pravda, že jsem si stejně jako moje sestry nevědomky do života přinesla velmi silné přesvědčení, že odpočinek, jídlo a zábava jsou ztrátou času a že je potřeba neustále „něco dělat“.

Ne že bych tenkrát všechny svoje povinnosti vykonávala s nadšením a radostí, ale postupně jsem si zvykla, že v naší rodině se jednoduše hodně pracuje. Tahle první etapa mého života pro mě skončila odchodem na vysokou školu do Prahy, kde jsem po dokončení studia zůstala žít. Práce u nás doma ale nikdy neubývalo, takže moje víkendové návštěvy se i nadále nesly v hodně pracovním duchu.

Jinak se můj život vyvíjel celkem standardním způsobem – škola, vztahy, práce, koníčky. Občas se ve mně ozval trochu nepochopitelný pocit, že do tohohle světa já vůbec nepatřím a z toho plynoucí pocit osamělosti a oddělenosti. Navenek jsem se většinou usmívala, ale uvnitř jsem často cítila až zoufalý smutek a samotu. Objektivně vzato jsem ale žádná velká dramata neprožívala a žila jsem relativně úspěšný a spokojený život.

VŠECHNO ZLÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ

Zlom přišel pár měsíců po narození mého prvního syna. Začalo to nenápadně  – jedním krátkým okamžikem, kdy mi uprostřed večerního žehlení bleskla hlavou myšlenka, že mám úplně všechno, co jsem si kdy přála. Chytrého a vtipného manžela, zdravé dítě, vlastní bydlení, relativně dostatečné finanční zázemí. Hned vzápětí a zcela nečekaně se ale vynořila pro mě naprosto překvapivě úplně jiná myšlenka: A tohle je všechno? To je opravdu celý můj život? Natolik mě to zaskočilo a vylekalo, že jsem ty otázky ze své mysli raději rychle vytěsnila. Ale myslím, že právě v tom okamžiku nastal počátek všeho, co v mém životě krátce poté následovalo. Nečekaný, ale velmi rychlý rozpad mého manželství, úmrtí babičky krátce poté, několikaměsíční období hluboké bolesti a beznaděje a nakonec domácí úraz mého syna obnášející dvoutýdenní hospitalizaci v nemocnici. To vše v průběhu jednoho roku, který se těmi bolestnými událostmi stal pro mě zcela zásadním a přelomovým.

Všechno to, čemu jsem do té doby věřila, v čem jsem vyrůstala a čím jsem byla, se v mém vnějším i vnitřním světě pod tíhou okolností hroutilo jako domeček z karet. V nastalém vzduchoprázdnu se stále častěji vynořovala otázka Proč? Moje racionální mysl, se kterou jsem si do té doby naprosto vystačila, žádnou odpověď nenabízela, ale moje obrovská touha pochopit tenkrát spustila neviditelné procesy, které otevřely úplně novou kapitolu mého života.

Zásadním se pro mě tehdy stalo přečtení knihy Miluj svůj život od Luise Hay. Dodnes nevím, jak se ta kniha dostala do knihovny mých rodičů, ale její čtení mě naplňovalo naprosto novými a až neuvěřitelnými pocity prozření a procitnutí. Jako bych četla něco, co jsem v hloubi duše věděla a co mi okamžitě dávalo smysl, ale na co jsem kdysi dávno zapomněla.  Co v mém životě poté následovalo dokonale vystihuje úryvek z knihy, kterou jsem přečetla až o mnoho let později:

„Jako lavina se najednou ve vašem životě začíná objevovat spousta knih, duchovních učitelů, učitelů jógy, seminářů, neobvyklých snů a synchronicit. Otevřeli jste bránu a celá existence se přeuspořádává, aby vám do cesty posílala ty správné lidi, situace a informace. Vaši přátelé a partneři si myslí, že jste se zbláznili. Vaše kamarádka vám s vážným výrazem na tváři doporučuje vyhledat odbornou pomoc anebo si dát pár dní volna. To je totiž ono. Jste přepracovaní a potřebujete si odpočinout. Vy se pouze usmíváte a říkáte: „Nikoli. Tak to není. Něco se mi děje. Nevím přesně, jak to vyjádřit, ale mám pocit, že je to správné. Prostě vím, že mám v tomto životě vykonat něco zvláštního a musím zjistit, co to je.“ (Vývoj lidstva očima Plejáďanů, Amorah Quan Yin)

Nejvýznamnějším důsledkem daného období pro mě osobně bylo, že jsem přestala žít ve strachu. Strachu z budoucnosti, z nedostatku, ze samoty, z nečekaných změn, ze života jako takového. Už tenkrát jsem dospěla k poznání, že všechno, co se nám v životě děje, se děje vždycky pro naše dobro, přestože z toho lidského pohledu jsou to často věci nepříjemné nebo bolestné. Také jsem mnohem víc začala naslouchat svým pocitům a své intuici, protože jsem pochopila, že jsou tou nejlépe fungující navigací na cestě našeho života.

SEDM LET V TEMNÉM LESE

Moje nově nabyté životní postoje začaly mít velmi rychle vliv i na můj pracovní život. Čím dál více se ozývala potřeba dělat něco, co má opravdu smysl, a zároveň mě bude bavit. A protože mým největším koníčkem bylo už od dětství pečení, za necelé tři roky po mém velkém životním zlomu jsem si založila vlastní pekařství a začala na zakázku péct poctivé domácí koláče a dorty. Někde uvnitř sebe jsem už tenkrát cítila, že já ve skutečnosti žádná profesionální pekařka nejsem a že tahle etapa bude jen dočasná, ale zároveň mě osud naprosto neomylně vedl touto cestou.

První roky mého sladkého podnikání byly plné nadšení a radosti z toho, že moje koláče si velmi rychle získávaly přízeň zákazníků a jejich počet neustále rostl. A protože pro mě to zdaleka nebylo jenom o pečení, ale o celkově poctivém přístupu k podnikání, k lidem i k životu samotnému, mnou vkládaná energie se velmi rychle vracela zpátky i v podobě mediálního zájmu o můj příběh a moje koláče. A já byla neskonale šťastná, že místo klimatizované kanceláře a elegantního kostýmku můžu trávit své dny v malé pekárně a v obyčejné zástěře. A to i přesto, že prostory naší první výrobny se brzy ukázaly pro takový provoz naprosto nevhodné a kromě pár letních měsíců jsme tam neustále bojovaly s chladem, vlhkostí a plísní. Z hlubin mého ega se tehdy vynořil syndrom Popelky a neustále mě přesvědčoval, že každá Popelka musí něco vydržet než ji osud odmění štěstím, láskou a bohatstvím.

Postupně se začaly projevovat další a další odvrácené strany mého podnikání. Relativně  brzy jsem pochopila, že mezi upečením jednoho koláče pro sebe a své blízké a denním pečením stejných koláčů za účelem prodeje je propastný rozdíl. Ani ten jeden koláč doma nevykouzlíte bez práce a na dvacet nebo více koláčů denně už musíte vynaložit opravdu velkou dávku energie. A to už nemluvím o nákupu surovin, který zahrnoval několikeré zvedání a pokládání desetikilových balíků mouky, cukru a všeho ostatního, nebo mytí nádobí, které často nabíralo nekonečných rozměrů. Můj každodenní život začal pomalu nabírat na větší a větší pracovní intenzitě a v době otevření mého vysněného kamenného obchodu obnášel téměř dvacet hodin práce denně šest až sedm dní v týdnu. Tehdy jsem ještě byla vděčná za to, jak dobrou pracovní průpravu jsem do života dostala od svých rodičů a kolik práce jsem byla schopná zvládnout. Ale každý pátek večer jsem padala do postele únavou a celou sobotu jsem sbírala poslední zbytky sil, abych se v neděli znovu vrhla do svého pekařského kolotoče.

Kromě obrovského pracovního nasazení se postupně začala projevovat ještě jedna velká slabina mého podnikání, a to finanční. Přestože nikdy předtím jsem s materiální stránkou života neměla problém, do pečení koláčů jsem se pustila se záměrem dělat něco smysluplného a poctivého a naprosto jsem vytěsnila cíle finanční a materiální. A v rámci toho  se v mém životě začaly zcela nevědomě projevovat hluboko ukryté vzorce mé nízké sebehodnoty a totálního popření hmotné stránky života, o kterých jsem do té doby neměla vůbec tušení. Důsledkem byly zcela neutěšitelné ekonomické výsledky mojí pekárny, a to i navzdory stále rostoucí výrobě.

ZNOVU-ZROZENÍ

Po několika letech mi začalo být jasné, že tudy cesta dlouhodobě vést nemůže, ale ještě jsem nebyla schopná rozeznat, proč mě moje intuice tak silně vyslala právě tímhle směrem. Ještě jsem si musela projít stavem totálního vyčerpání, neustálého řešení nových a nových problémů, finanční beznadějí a úplnou ztrátou radosti z pečení, aby se ten příběh naplnil. Až jednou v noci v předvánočním období roku 2015 mi v tichu a samotě pekárny jako jasný záblesk z temného nebe přišlo uvědomění, že roli Popelky jsem si zvolila já sama jako důsledek pocitů viny sahající daleko za hranice tohoto života. A že celé moje pečení je jen vyvrcholením našeho generace trvajícího rodového přesvědčení o tom, že jediný způsob přežití na tomto světě je každodenní a nikdy nekončící dřina. Přesvědčení, které už dávno pozbylo platnosti, ale nikdo z nás z něj do té doby nedokázal vystoupit.

Kdo nikdy nezažil podobný moment, těžko si dokáže představit jeho sílu. Já sama jsem tenkrát téměř fyzicky cítila, jak praskla těžká kovová obruč, ve které jsem byla až do té chvíle zcela nevědomě uvězněná. Následoval pocit obrovské úlevy a odlehčení a první jasný signál, že moje pekařská zkušenost už došla svého naplnění.

Trvalo to ještě dalších devět měsíců než jsem se dokázala od svého podnikání odpoutat, a další rok, než jsem svoji pekárnu definitivně zavřela. Za tu dobu mi docházely další a další souvislosti mého příběhu a někdy až vtipným způsobem mě Vesmír učil, co všechno jsem měla ještě pochopit.

KAŽDÝ KONEC JE NOVÝ ZAČÁTEK

V průběhu celého období mého sladkého podnikání jsem to málo volných chvil trávila hledáním odpovědí na otázky o smyslu lidského bytí obecně a toho mého konkrétně. Všechny ty dlouhé roky se informace přicházející z vnějšku i zevnitř ve mně skládaly jako kamínky do mozaikového obrazu, až se ten obraz stal konečně úplným natolik, aby to celé dostalo smysl. Abych pochopila příběh své duše a všeho, co v tomto životě prožívám. Abych byla schopná odhodit všechny svoje masky, které jsem si ze strachu z odmítnutí a zavržení kdysi dávno nasadila. Abych našla dostatečnou důvěru sama v sebe a uvěřila darům, o kterých mi jiní už dlouho říkají, že je mám. Abych konečně začala žít své PRAVÉ JÁ a  naplňovat poslání, které jsem si pro tento život zvolila.

ŽIVOT NENÍ POHÁDKA. NAŠTĚSTÍ…

Ráda bych vám teď na závěr nabídla klasický happy end, ale moje pouta k minulosti jsou natolik hluboká, že i přes spoustu prozření, rozpuštěných bloků a opuštěných vzorců myšlení tenhle příběh ještě  není úplně u konce. Přesto je snad zřejmé, že tahle Popelka svého vysvobození došla, i když místo krásného prince si ze svého osudu musela nakonec pomoct ona sama. Tak už to ale v reálném životě chodí. A za mě díky Bohu za to! Za to, že nemusíme celý svůj život čekat na prince a můžeme se ze sítí svého osudu vysvobodit my sami.

2019-01-10T22:17:25+00:0017.12.2018|Rubriky: Články|