V posledních týdnech se ke mně dostalo neobvykle mnoho příběhů dětí, které se potýkají s velkými psychickými problémy.

Ve všech případech jsem už jen z toho vyprávění cítila, jako moc ty děti trpí. Některé z nich sklouzly k závislosti, některé k sebepoškozování.

Žádný z těch příběhů neobsahoval nějaké výrazné zlepšení v čase bez ohledu na to, zda se to rodiče snažili řešit nějakou formou psychoterapie nebo nad tím zavírali oči. Nikdo z těch dospělých zatím nebyl ochotný otevřít se jinému pohledu na celý problém.

Po všech těch příbězích na mě z internetu vyskočil rozhovor, který popisoval nedávnou událost v jedné střední škole. Při snaze vyřešit dlouhotrvající problémy v kolektivu jednoho prvního ročníku se tam několik dívek po terapii se školní psycholožkou rozplakalo. Míra rozrušení a zrychlený dech vedly k obavám o jejich zdraví a tak byla přivolána záchranka a dívky byly převezeny do nemocnice.

Co mě přimělo napsat tenhle článek byla poslední otázka novinářky na ředitele té školy. Cituji: „Jak nahlížíte na to, že psychologická prevence, která měla dle Vašich slov za cíl zlepšit atmosféru ve třídě, se takto zvrtla? Nebude Vás tato zkušenost do budoucna limitovat při organizaci podobných akcí?“

Obě ty věty naprosto dokonale vystihují to OBROVSKÉ NEPOCHOPENÍ, které bohužel brání dětem (i nám dospělým) ve zlepšení psychického (i fyzického) stavu a obnovení harmonie v jakékoliv situaci.

Přitom to fakt není vůbec složité. Jen je potřeba trochu otevřít svou mysl a přestat slepě následovat to, co je považováno za jedinou možnou cestu.

Žádná nemoc ani psychická porucha se totiž neobjeví jen tak.  Všechno na tomto světě má svoji příčinu. A právě tu je potřeba řešit, pokud chceme vyřešit její následek.

Většina našich lidských problémů psychických, fyzických i ostatních pramení z NEUZDRAVENÝCH TRAUMAT Z NAŠÍ MINULOSTI. Zjednodušeně řečeno z DLOUHODOBÉHO VNITŘNÍHO STRESU, který je důsledkem nějakých zraňujících situací z minulosti.

DLOUHODOBÝM VNITŘNÍM STRESEM jsou nějaké NEGATIVNÍ EMOCE – bolest, hněv, strach, smutek, stud, bezmoc, pocit viny, nespravedlnosti nebo jakékoliv jiné nepříjemné pocity.

Problém není ani tak VZNIK těchto negativních emocí, ale jejich POTLAČENÍ. Které se bohužel u nás lidí (na rozdíl třeba od zvířat) stalo standardem. NEBREČ, NEKŘIČ, NEROZČILUJ SE, MUSÍM BÝT SILNÁ/SILNÝ, CHLAPI NEPLÁČOU.

Potlačujeme, potlačujeme, potlačujeme. My, naši předci, jejich předci.

A tak je většina z nás plná VNITŘNÍHO STRESU. A naše těla jsou v neustálém STAŽENÍ, NAPĚTÍ.

A z NÁS se pak rodí NAŠE DĚTI. A celkem přirozeně – veškerý tenhle svůj potlačený vnitřní stres do nich vložíme stejně jako všechno to pozitivní, co na svých dětech vidíme mnohem radši.

Přesně v tomhle leží ten „zakopaný pes“  –  že většina rodičů stále odděluje sebe od problémů svých dětí. Přitom klíč k řešení čehokoliv, co trápí naše děti, je právě v nás a v tom, co se odehrávalo v našem dětství a v životech generací před námi.

Naše děti mají jen tu „smůlu“, že jednou se prostě pohár naplní. A už do něj nejde nic dál přidávat, naopak je třeba ho začít vyprazdňovat.

Abychom si to uvědomili, začne se všechen ten vnitřní stres projevovat. Skrze psychické, fyzické a jakékoliv jiné problémy. Naše vlastní a ještě intenzivněji našich dětí.

CO TEDY S TÍM?

Odpověď je opět ve své podstatě jednoduchá: UVOLŇOVAT, PROCIŤOVAT, PROPOUŠTĚT.

V angličtině to krásně vystihuje spojení FEELING IS HEALING nebo TO FEEL IT IS TO HEEL IT.

Všechen ten nahromaděný vnitřní stres je prostě potřeba ze sebe VĚDOMĚ PROPUSTIT resp. PROCÍTIT. A tím UVOLNIT.

Což ze své podstaty samozřejmě není úplně příjemný proces. Ale kdo zná podstatu skutečného léčení, tak moc dobře ví, že když se něco opravdu léčí, tak se v první fázi projevy zhorší. Bez toho to prostě nejde – neexistuje žádné zázračné léčivé kouzlo, které nás zbaví bolesti, kterou jsme v sobě kdysi potlačili. Je potřeba si ji přiznat, dovolit, přijmout, procítit a prožít. A právě tím a jen tím nás přestane tlačit na duši nebo na těle nebo jinak negativně ovlivňovat náš život.

Tohle vysvětluje to obrovské nepochopení, které se skrývá v otázkách zmíněné redaktorky. Dotyčná psycholožka evidentně terapii vedla úspěšně a došlo k uvolnění stresu nahromaděného uvnitř daných dívek.  Jen neznalost těchto jednoduchých principů léčení bohužel způsobila, že celá ta situace vyzněla pro většinu lidí opačně. Jediný problém bych viděla v tom, že tato forma terapie je velmi osobní a citlivý proces a měla by probíhat v bezpečném prostředí, nikoliv ve skupině spolužáků, kteří spolu ještě navíc nevychází.

Přidávám aspoň tři konkrétní rady, jak svým dětem můžeme z mého pohledu my rodiče pomoct:

1) PŘIJETÍ ZODPOVĚDNOSTI – přestat vnímat problém dítěte jako JEHO problém a začít ho vnímat jako NÁŠ problém. Za mě není nic horšího, než když má dítě pocit, že S NÍM JE PROSTĚ NĚCO ŠPATNĚ, ať už se to rodiče snaží řešit sebelíp. Začít daný problém vnímat v kontextu svého vlastního života a toho, co se odehrávalo v životě nás jako rodičů a našich předků. Když budeme opravdu upřímní a pravdiví, velmi rychle začneme nacházet souvislosti s problémy našeho dítěte.

2) ZVĚDOMĚNÍ POTLAČENÝCH EMOCÍ – začít se dítěte ptát „JAK SE CÍTÍŠ?“. A dovolit dítěti, aby mohlo začít své emoce svobodně projevovat – ať už se jedná o pláč, vztek nebo strach. Už jen to, že o svých emocích začne dítě mluvit, nastartuje proces jejich uvolňování. A pokud se dítě bude cítit přijímané a nehodnocené bez ohledu na to, jaké emoce projevuje, co si myslí nebo co chce, přirozeně začne docházet ke snižování jeho vnitřního stresu a tím i uzdravování. Ideální je samozřejmě najít nějakého terapeuta, které dítě v tomto procesu podpoří a vytvoří mu bezpečný prostor, ale bez pochopení a změny přístupu rodičů to může mít jen omezený efekt.

3) UVOLŇOVÁNÍ TĚLA – emoce jsou součástí našeho fyzického těla a jsou v něm v podstatě uvězněné. Proto cesta k psychickému (i fyzickému) zdraví vede do značné míry přes tělo, nikoliv přes hlavu. Určitě může pomoct už to, když dítě začne třeba pravidelně běhat, ale existují z tohoto pohledu i mnohem účinnější fyzické aktivity – za sebe bych určitě doporučila dechová cvičení, jógu, tanec, nebo tzv. třes, který jsem já sama objevila teprve nedávno, ale přijde mi jako naprosto dokonalý způsob, jak zbavit tělo nahromaděného stresu.

V každém případě je třeba se obrnit trpělivostí, protože psychické i fyzické problémy našich dětí často pramení hluboko v minulosti a jejich příčiny bývají často za hranicí toho, kam je schopný a ochotný dohlédnout náš rozum. Čím otevřenější jsme tento fakt přijmout, tím větší je šance na uzdravení našich dětí.

A ještě poslední  – úplně chápu, že někdy je situace už velmi vyhrocená a je třeba nějaká akutní pomoc. Ale je dobré nezavírat oči před tím, že klasické léky fungují na principu potlačení projevů. Z krátkodobého hlediska mohou problém zmírnit, ale z podstaty výše napsaného je celkem jasné, že ve své podstatě působí bohužel proti skutečnému mechanismu uzdravení.

Tohle všechno píšu jako máma dvou dětí, které mě už téměř 18 let skrze sebe ukazují cestu k  uzdravení  – mému vlastnímu i jejich. Ale píšu to i s obrovským pochopením pro všechny rodiče, kteří zatím nejsou připraveni čelit síle emocí, kterou s sebou skutečné uzdravení přináší.

Držím palce našim dětem i nám!

Hanka