JINÁ

Je něco mezi.

A pluje si tam vždycky sama.

Nedávno se přiblížila k labutímu páru, který tam také žije.

Neměla jsem pocit, že by se snažila o nějakou interakci s nimi. Přesto se labuťák najednou zvedl a začal na tuhle jinou labuť útočit.

Zaskočilo mě to. Chápala jsem, že možná vycítil ohrožení. Ale ta druhá labuť si tam jen tak plula.

Vnímala jsem to až bolestně. A bylo mi jasné proč.

Je někdy tak těžké být jiný v tomto světě, kde jeden druhého soudí a odsuzuje už jen za to, že si dovolí jinak smýšlet.

Natožpak když někdo nezapadá už na první pohled. Nebo hned na ten druhý.

Přitom jsme všichni jeden druh. Lidé. A místo abychom oceňovali tu pestrost projevů lidství v nás, respektovali různé cesty, po kterých jdeme a soucítili, my místo toho soudíme, oddělujeme, odsuzujeme…Za to, že je někdo jiný než my, že má jiný názor.

Před lety jsem si založila stránky Léčení života. Už tehdy jsem věděla, že si v sobě nesu dar léčení. Toho skutečného, ne toho, co se tak v našem světě snaží tvářit. Ale celou tu dobu to bylo spíš o mém vlastním léčení. A o přijímání své jinakosti ve světě, který ji stále ještě nepřijímá. O přijímání toho, že nejsem ani bílá, ani černá. A že kvůli tomu pluju sama…

A tak jiní si užívali rodinného života a já až do morku kostí prociťovala bolest a hněv žen v mém rodě, které byly opušťeny muži v tom nejcitlivějším období svého života – v období mateřství. A řešily, jak a jestli vůbec uživí své děti. Ať už je ti muži opustili kvůli jiným ženám nebo je odvedla válka.

Jiní prožívali lásku a já až do morku kostí prociťovala zoufalství žen v mém rodě, které si musely vzít muže, kterého nemilovaly, a který je v některých případech předtím dokonce znásilnil. A ony čekaly jeho dítě. Zkuste si představit, jak se asi taková žena cítila. Den za dnem, týden ta týdnem, rok za rokem. Celý svůj život. Zkuste to cítit…je to jako když vás něco uvnitř trhá zaživa na kusy.

Jiní budovali kariéru a já až do morku kostí prociťovala bezmoc mužů v mém rodě, kteří se každý den probouzeli se strachem, jak uživí svoji rodinu v situacích, které jim nedávali moc možností. Jak přežijí oni i jejich ženy a děti. Které často nepřežili. Pocit selhání a tichý řev matky…to byly ty pocity, které v sobě moji předci v těchto situacích potlačili. A vaši bezpochyby taky.

Jiní budovali domov a já až do morku kostí prociťovala hněv mužů v mém rodě, kteří cítili, že je jejich ženy nemilují, přestože dělali maximum, aby se o ně postarali. Proč mi to dělá??? Proč mi to dělá??? Proč mi to dělá???

A tohle, ano přesně tohle je to, od čeho my a naše děti utíkáme k mobilům a počítačům. Tohle je ten důvod, proč psychiatři nestíhají a proč tolik dětí a mladých lidí vyhledává jejich pomoc.

Jenže při vší úctě, psychiatři nám nepomůžou. A nejsou k sehnání právě proto, abychom pochopili, že by nám stejně nepomohli.

To musíme my. Musíme se zastavit a začít se ptát:

JAK SE CÍTILA MOJE BABIČKA, KDYŽ ČEKALA MOU MAMINKU?

JAK SE CÍTILA JAKO MANŽELKA A ŽENA?

JAK SE CÍTILA MOJE MAMINKA, KDYŽ ČEKALA MĚ?

JAK SE CÍTILA JAKO MANŽELKA A ŽENA?

JAK SE CÍTIL MŮJ DĚDEČEK, KDYŽ BYL MALÝ?

JAK SE CÍTIL JAKO MANŽEL A MUŽ?

JAK SE CÍTIL MŮJ TATÍNEK, KDYŽ BYL MALÝ?

JAK SE CÍTIL JAKO MANŽEL A MUŽ?

A pak je třeba si pravdivě odpovědět. A všechno to PROCÍTIT. A pustit to skrze sebe ven. Za všechny naše předky, kteří to neuměli, nemohli nebo si to nedovolili.

To jejich potlačené emoce se mění v naše nemoce a nemoce našich dětí. Ty fyzické i psychické.

Není to nic jiného než negativní energie, která se postupně začne projevovat ve hmotě.

Když necháte jablko ve vlhku, také vám postupně shnije…

A pak, když to všechno přestanete kontrolovat, přestanete kontrolovat sebe a své pocity, svůj život a životy svých dětí, možná taky zjistíte…že jste někdo úplně jiný, než jste si mysleli.

Že jste taky JINÍ.

Krásné jarní dny ,

Hanka