V poslední době jsem byla několikrát součástí situace, kdy více či méně zoufalý rodič popisoval nemoc nebo jiný problém svého dítěte s tím, že doktoři jsou bezradní. Třináctiletý chlapec trpící těžkými migrénami, jiný chlapec podobného věku trpící zánětem kyčlí, tříletý chlapec, který prodělal těžké autoimunitní onemocnění s nezanedbatelnými trvalými následky. To jsou jen střípky informací, které se ke mně v poslední době dostaly relativní náhodou. Jiných, i když naštěstí méně závažných případů, vidím kolem sebe spousty.

Ve skutečnosti většina z takových situací není beznadějná a my rodiče máme mnohem větší šanci ovlivnit zdraví i osud svých dětí než si myslíme.  Bohužel ne úplně vždy, protože naše děti jsou suverénními Dušemi a někdy si z našeho lidského pohledu vybírají cestu, která přináší bolest – jim i nám. V takovém případě není jiné cesty než PŘIJETÍ a SMÍŘENÍ. Jakkoliv to bývá tou nejtěžší pozemskou zkušeností pro každého rodiče.

Mnohem častější jsou ale situace, kdy svým dětem pomoct můžeme. Z mé zkušenosti to bohužel ve většině případů zatím ale nejsme ochotni slyšet. Nejsme ochotni to slyšet proto, že jakákoliv nemoc nebo problém našeho dítěte NÁM ZRCADLÍ NÁŠ VLASTNÍ STÍN. A my to odmítáme přijmout. Jednoduše odmítáme, že bychom s tím mohli mít něco společného, jakmile jen takový náznak zaregistrujeme.

Přitom je to tak jednoduché. Každé dítě vzniká spojením dvou energií a je tudíž zjednodušeně    zhmotněním energie matky a otce. Jenže tímto dokonalým zázrakem stvoření se re-produkuje vše – i to, co máme v sobě my rodiče (většinou nevědomě) potlačené. A potlačené máme v sobě to, k čemu pociťujeme nebo chováme nějaký odpor, opět často zcela nevědomě. Takže když zplodíme dítě, zrodíme tím do hmoty nejen své pozitivní, většinou vědomé aspekty své bytosti, ale i ty odmítané a často schované v hloubce našeho nevědomí.

A pak se narodí dítě. A začíná žít svůj vlastní příběh. Se všemi jeho světlými i méně příjemnými aspekty. A my ty hezké přijímáme a jsme na ně pyšní. Ale ty temnější nám působí starosti, zlobí nás anebo nás přinejmenším obtěžují .  Jenže my svoje dítě v tomto případě zcela oddělíme od svého vlastního příběhu. To přece nemůže mít nic společného se mnou. Já takový nejsem, nikdy bych se tak nechoval, nesouhlasím s tím, nemůžu mít přece nic společného s chováním nebo nemocí svého dítěte. V těch nejsmutnějších případech své dítě zcela odmítneme. A vůbec si neuvědomujeme, že ve skutečnosti odmítáme část sama sebe. A jak moc to bolí. V tomto případě naše dítě.

Důvody samozřejmě chápu. Ty odmítnuté části nás samotných v sobě totiž často skrývají tolik naší bolesti, že to vyžaduje velkou odvahu, pokoru a trpělivost se s nimi začít vědomě potkávat. A také je potřeba nejdřív pochopit celý koncept Života a oprostit se od pocitů viny a chyb, které nám naše ego začne v tomto případě okamžitě podsouvat. Pro mě jako mámu je ale to, co mi zrcadlí moje děti, už téměř patnáct let nejsilnějším hnacím motorem mého vlastního procesu sebe-přijetí a uzdravení ne-mocných částí sebe sama. I proto, že už dnes vím, že cokoliv neuzdravím já sama, předávám jako břemeno svým dětem. Protože rodová linie je ve své podstatě energetická linka, po níž se předává energie – ta světelná i ta stinná.

Takže ano, je to velká výzva pro každého z nás. Ale nastal čas, kdy jsme čím dál silněji nuceni jí čelit. Protože v současné době se stinné aspekty předávající se často po mnoho generací projevují skrze naše děti mnohem dříve a intenzivněji než kdy předtím. A nás to tudíž mnohem víc bolí. Tím nás Vesmír tlačí konečně pohlédnout do toho největšího zrcadla, které v životě máme, a přijmout a obejmout obraz, který v něm vidíme. A v nekonečné síle rodičovské lásky se vydat na cestu uzdravení. Svého vlastního, svých dětí i generací před námi. I těch, co přijdou po našich dětech…

S láskou k dětem a soucitem k nám rodičům,

Hanka ❤️🌹❤️