Přiznám se, že slovo „ezoterika“ nemám příliš v lásce. Místo toho, aby už ze své podstaty spojovalo, tak podle mě bohužel spíše rozděluje. Na převážnou většinu lidí, kteří ho vnímají s despektem a pohrdáním, a na ty, pro něž je naopak často synonymem něčeho lepšího a nadřazenějšího. A nejspíš proto, že já osobně jsem si ve svém životě prošla oběma fázemi, cítím už nějakou dobu potřebu napsat článek právě k tomuto tématu.

Vyrůstala jsem v převážně ateistické rodině a až do svých jednatřiceti let jsem neměla potřebu se zabývat jakýmkoliv náboženstvím. Dokonce jsem cítila dost velký vnitřní odpor, jakmile někdo v mé blízkosti zmínil slovo „Bůh“ nebo se mě „nedej Bože“ snažil přesvědčit o existenci něčeho mezi „nebem a zemí“. Částečně asi proto, že jsem narozená v silně materiálním znamení Býka a měla jsem tudíž v sobě tak nějak přirozeně nastaveno, že na co si nemůžu sáhnout, tomu nevěřím. Hlavně ale proto, že moje víra nebo spíš otevřené vědomí pro mě byly v minulých životech takovým zdrojem bolesti a utrpení, že jsem si tuhle oblast pro první třetinu svého života ze strachu úplně uzavřela. Na to jsem ale samozřejmě přišla až mnohem později.

Svému osudu respektive své duši ale člověk neuteče. A tak i v mém životě nastaly okolnosti, které mě donutily začít přemýšlet o skutečném smyslu lidského života a všeho, co se (nejen) na této planetě děje. A jak už to tak bývá, když člověk hledá, tak nachází. V mém případě to byly naprosto logicky do sebe zapadající odpovědi právě na ty výše uvedené otázky. A najednou mi kupodivu přestávalo vadit, že ty informace nejsou podložené žádným vědeckým výzkumem nebo hmotným důkazem, protože kombinací probuzené intuice a selského rozumu mi to všechno začalo dávat až fascinující smysl. Možná proto, že celou pravdu o stvoření a lidském životě si v sobě neseme úplně všichni, a já osobně jsem po jejím zvědomění prožila relativně rychlý přesun ze stadia víry do stadia vědomí, kdy už člověk nečelí téměř žádným pochybnostem. A bylo to právě to „vědomí smyslu a podstaty“, které mi v následujících letech pomohlo překonat ty náročné okamžiky mého života. Stálo mě to hodně slz a byly chvíle, kdy mi docházely síly, ale nikdy jsem nezapochybovala, že to všechno je „moje“ a že je to přesně tak, jak to má být. A téměř denně jsem v každodenním životě svém i druhých lidí pozorovala, jak dokonale ta mozaika lidského života do sebe zapadá, když ji člověk dokáže vnímat z trochu vyšší perspektivy než nám dovolují omezené možnosti rozumového vnímání.

I já jsem si ale velmi brzy prošla fází, která se označuje pojmem „duchovní pýcha“. Kdy máte pocit, že duchovnější člověk rovná se lepší člověk. Lesk poznání duchovního rozměru lidského života je totiž tak velký, že vás někdy úplně zaslepí – jak ve smyslu pokory, tak ve smyslu jeho hmotné podstaty. A právě jen pokora a dostatečné uzemnění vás z této slepé uličky dokážou vyvést.

Další nástrahou na cestě rozšiřujícího se vědomí je vztah k materiálním aspektům lidského života. Velmi častým problémem duchovně zaměřených lidí je totiž opačný extrém než u většiny těch čistě racionálních – že více či méně opomíjejí až ignorují fyzickou a materiální stránku lidského života. Často ji dokonce považují za špatnou a nepotřebnou. Přitom bez hmotné formy by lidská existence postrádala smysl a ve své podstatě je každá hmota projevem a vyjádřením ducha. Opět i já mám tuhle etapu za sebou, a samozřejmě i proto o této stránce duchovního rozvoje píšu. Moje vlastní zkušenost byla opět ovlivněna mým přirozeně materiálním nastavení, a projevila se tudíž trochu nestandardně – v rámci svého zcela neezoterického podnikání jsem si místo finančních cílů nastavila ty duchovní (jako smysluplnost, dobré vztahy a prospěšnost) a trvalo mi několik let, než jsem tuto svoji lekci prohlédla a pochopila. Do úplného extrému jsem se naštěstí nedostala – i v tomto “materiálno podceňujícím“ období jsem vždycky raději investovala do hezké halenky nebo šatů než do nějakého duchovně zaměřeného produktu nebo služby. Ale i tak byla tato zkušenost pro mě velmi cenná a díky ní ještě víc vnímám, kolik lidí si v této oblasti odžívá podobné téma. Anebo jeho protipól – protože skryté lpění na majetku a penězích také není v ezoterickém světě až tak velkou výjimkou.

Další velkou pastí duchovního rozvoje se často stává nepochopení jeho pravé podstaty nebo nevědomé utíkání od ní. Spousta lidí se s otevírajícím se vědomím pustí do studia duchovní literatury, meditují a navštěvují nejrůznější ezoterické semináře a kurzy, ale zapomínají na to, že to skutečné duchovno je v tom nejjednodušším slova smyslu o lásce, laskavosti, soucitu a rovnováze. Že je to o tom, jak tyhle kvality dokážeme žít v našem každodenním životě a jak pomocí nich dokážeme transformovat stinné stránky naší osobnosti nebo našeho života, které každý z nás nějaké máme. A to vyžaduje velkou pokoru, trpělivost a úsilí a žádný kurz ani ezoterická metoda nám v tom nepomůže, pokud nejsme ochotní měnit sami sebe a opustit vzorce chování, které nám už neslouží. Často se tak stává, že lidé, kteří hledají v duchovnu řešení svých problémů příliš intenzivně bez toho, aby pochopili, že řešení leží v nich samotných, pak dojdou do stavu velkého rozčarování a všechno ezoterické s velkým despektem v určitém okamžiku zavrhnou. Takové to známé „z jednoho extrému do druhého“ je pro nás lidi sice přirozeným způsobem vývoje a dřív nebo později se takový člověk dopracuje k pochopení zlaté střední cesty, ale i to samozřejmě vrhá na vše ezoterické hodně velký stín.

Ještě jedno riziko ezoterického světa bych ráda zmínila. Člověk tak nějak přirozeně čeká, že každý člověk s trochu více nebo dokonce hodně otevřeným vědomím netrpí žádnými klasickými lidskými neduhy a nedostatky. A ano, takový Dalajlama se této představě asi hodně blíží. Ale většina těch ostatních si kromě svých darů žije v tomto životě i nějaký svůj osobní příběh. A ten většinou nebývá jednoduchý, protože už z podstaty našeho duálního světa zjednodušeně vyplývá, že čím více světla, tím víc stínů. To zásadní pak je, do jaké míry si daný člověk uvědomuje a řeší svoje vlastní záležitosti. Protože pokud ne, většinou to nějakým způsobem deformuje jeho dary a jejich předávání ostatním. Obzvlášť v téhle nové energii, která na Zemi už nějakou dobu proudí. Z toho důvodu je velmi důležité ani v duchovním světě nezapomínat na selský rozum a nepodceňovat svoji intuici. Někdy totiž i úplně obyčejný člověk se srdcem na správném místě může být ve skutečnosti „duchovnější“ než člověk, který tak na první pohled vypadá.

Na závěr jsem si nechala to pozitivní. Ať už to nazveme jakkoliv, já osobně vnímám celou tu oblast za hranicemi naší racionální mysli jako nádherný rozměr lidského bytí a jako úžasný zdroj pochopení a řešení problémů a těžkostí, které nás na naší cestě životem potkávají. Skládá se ze spousty vrstev a některé jsou pro naši logickou mysl opravdu těžko uchopitelné, ale nikoliv pro naše srdce. Stačí ho jen začít otevírat. A právě proto se nám čím dál víc a častěji dějí věci, se kterými si rozum neví rady. To nás Vesmír trpělivě, ale důsledně vede k tomu, abychom začali řešení našich problémů hledat za hranicemi našeho dosavadního myšlení. Protože mozek je sice zdrojem inteligence a logiky, ale ta jediná cesta ven z toho začarovaného kruhu bolesti a lidského ne-štěstí vede skrze moudrost, kterou najdeme jedině v našem srdci. A ta cesta může mít spoustu podob a jako ve všem ostatním i v tom duchovním světě nemusí být úplně přímá. Ale i to má vždycky svůj důvod v nás lidech. A to je dobré se naučit minimálně rozlišovat, dokud se nenaučíme to přestat posuzovat.