Pamatuji si ten okamžik úplně přesně. Byla jsem objednaná na speciální léčivou masáž (jeden z kroků, kterými jsem se snažila vystoupit z nefunkčních stereotypů svého tehdejšího života) a jako obvykle jsem nestíhala. Šla jsem proto velmi rychlým krokem a v téhle „rozběhlé“ energii, která byla v posledních letech mým standardem, jsem vstoupila do místnosti, kde mě přivítala moje dneska už kamarádka -léčitelka . A hned v prvním okamžiku jsem ucítila ten silný „náraz“. Mé vystresované, přetlakové energie na tu její pomalou, klidnou a harmonickou. A bylo to tak silné, že něco uvnitř mě se v tu chvíli zastavilo a doslova „přecvaklo“.

TAKHLE ŽÍT NECHCI.  VĚČNĚ NESTÍHAT. NESTÍHAT TO JEDINÉ, KVŮLI ČEMU TADY JSEM – ŽÍT.

Trvalo ještě hodně dlouho, než se mi tenhle moment uvědomění podařilo přenést do mé fyzické reality, ale přesně takhle to začalo. Už ten večer jsem si místo plánovaného žehlení vzala knížku a po dlouhé době jsem si šla číst. A pak postupně, někdy dva kroky dopředu a jeden zpět, ale s naprosto jasným záměrem, jsem začala svůj život zpomalovat.

Nebylo to vůbec jednoduché. Musela jsem zastavit rozjetý „nákladní“ vlak v podobě vlastního podnikání s několika zaměstnanci a výrobním i obchodním prostorem. Musela jsem vystoupit ze silně zakořeněného rodinného vzorce, že je potřeba neustále „něco dělat“. Musela jsem se naučit, že nemusím všechno zvládnout sama, a požádat druhé o pomoc.  A aby to bylo ještě méně jednoduché, přišly ztížené podmínky v podobě narození druhého dítěte a standardního mateřského kolotoče kolem něj.

Nebudu Vám lhát, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. A taky to ještě úplně neskončilo.  Ještě mám před sebe část téhle mnou zvolené cesty. A zbytky svých nezdravých vzorců a přesvědčení, které potřebuji přijmout a nechat odejít. Ale přesto jsem v každém okamžiku svého dnešního života vděčná za tu obrovskou změnu. Za to úžasné zklidnění, které mi umožňuje každý svůj den nejen žít, ale i prožívat. Stíhat všechno, co potřebuji, a nechat k sobě věci přicházet, místo toho, abych se za nimi musela honit. Mít dostatek času na odpočinek i na to, abych vnímala krásu života, který nás obklopuje.

Během svého „zpomalovacího“ procesu jsem odhalovala a přepisovala spoustu svých nevědomých vnitřních vzorců, které mě dlouho držely v pozici ne nepodobné křečkovi běhajícího pořád dokola ve svém kruhu.

JSEM SILNÁ A VŠECHNO ZVLÁDNU – přeloženo do vesmírného jazyka – klidně mi toho nakládejte víc a víc

NIKDO NIC NEUDĚLÁ TAK DOBŘE JAKO JÁ – takže si všechno radši udělám sama

NEBUDU SE NIKOHO DOPROŠOVAT, TO PŘECE MUSÍ VIDĚT, ŽE POTŘEBUJI POMOCT  – nevidí a netuší

LÁSKU SI MUSÍM ZASLOUŽIT  – v mém případě prací

NEZASLOUŽÍM SI ODPOČÍVAT – můj vlastní trest za nějaké hříchy z dob dávno minulých

ŽIVOT JE DŘINA – skoro jsem se udřela, než jsem tenhle náš hluboce zakořeněný rodinný vzorec prohlédla

Pokud také patříte k těm, kteří věčně nestíhají a jejichž aktivity a povinnosti neustále převyšují jejich kapacitní možnosti (a ještě mají narůstající tendenci), pak ve svém podvědomí máte dost pravděpodobně uložený nějaký podobný vzorec, kterým si svou nestíhající realitu nevědomě vytváříte.  A zároveň jedete na vlně aktivní mužské energie, která většinu naší moderní civilizace v posledních letech doslova zaplavila a stala se standardem dnešní doby. A to v tak extrémním měřítku, že už začíná být nad slunce jasnější, jak nezdravý stav to je.

Jediný způsob, jak z tohohle začarovaného kruhu ven, je přesně ten, který nám připadá jako ten nejméně možný:  ZASTAVIT SE.  Samozřejmě ne ze dne na den, protože rozjetý vlak se těžko zastavuje  zatáhnutím ruční brzdy. Ale když to neuděláme my sami, udělá to za nás (= pro nás) život sám.  A to většinou pak už právě nějakým dramatickým způsobem na jeden zátah, který bývá všechno jen ne příjemný.

Jak si tedy vnést do svého života víc klidu a harmonie?

POSTUPNĚ.

TRPĚLIVĚ A OHLEDUPLNĚ.

ALE S JASNÝM ZÁMĚREM.

Uvědomit si, že všechna „MUSÍM“ jsou jenom hrou našeho ega, jehož podstatou jsou všechny ty nefunkční programy a přesvědčení, které nás drží v neharmonických okolnostech našeho života.  Právě proto nám tolik brání, abychom se jich zbavili. Ale MY NEJSME NAŠE EGO. A v každém okamžiku našeho života máme právo se rozhodnout, čemu věnujeme svoji pozornost, energii a čas. A jediný, komu jsme a budeme za to kdy zodpovědní, jsme my sami.

Hanka
www.lecenizivota.cz