PROČ JE DŮLEŽITÉ POCHOPIT SVOU MINULOST...

…ALE STEJNĚ DŮLEŽITÉ BÝT OCHOTNÝ JI OPUSTIT.

Dlouho jsem nic nenapsala, protože nebylo co. Procházela jsem stavem NULA.

Minulost se uzavřela a budoucnost nepřicházela. Moje existence visela tak trochu v prázdnotě. Stejně jako existence tolika jiných duší v tomto čase, což mou mysl alespoň lehce uklidňovalo.

Tedy ne že bych to už nezažila. Stavem NULA jsem za poslední tři roky prošla už nesčetněkrát. A každé takové období mi přineslo nějaký zásadní posun. Většinou vnitřní, takže navenek ne až tak viditelný, ale pro mě i tak cenný.

Sebe-ironicky musím přiznat, že jsem si pokaždé myslela: „Hurá, už mi to došlo! Už vidím tu cestu ven ze všech lidských problémů a trápení.“

A ano, hodně jsem se toho naučila. O tom, proč se nám v životě věci dějí tak, jak se dějí. Proč zažíváme strach, bolest, nemoci a nedostatek. A jak to můžeme změnit. O tom, jak zásadní roli hrají v tomto procesu naše emoce. A jak jich můžeme využít k našemu uzdravení.

Ale pořád jsem nevěděla dost. Což jsem pochopila právě v posledních měsících, kdy jsem přes to všechno opět zůstala uvízlá v bodě NULA.

Nepomohlo, že znám původ i příběh své duše a chápu souvislosti svého života. Nepomohlo, že mám zvědomeny temná zákoutí své minulosti a poslední roky trpělivě přijímám své stíny. Nepomohlo, že se svými emocemi již dlouho vědomě pracuju a propouštím a odpouštím vše, co mi je spouští. V mé vnější realitě se znovu vše zastavilo a mně opět nezbylo nic jiného než prožívat NIC a důvěřovat, že z něj v tu správnou chvíli vzejde to, co jsem zatím nebyla schopná vidět.

Jako vždy to trvalo mnohem dýl než bylo pro moji mysl pohodlné. A jako vždy se tlak vnější reality stupňoval. Ale nakonec to přišlo. V nějakou chvíli se z prostoru ničeho vynořil záblesk světla a s ním přišel impuls. A pak další. A znovu. A mně bylo jasné, jaký je další krok. A postupně čím dál jasnější, jak důležitý kus skládačky mi pořád ještě chyběl.

LIDSKÁ MYSL. Věděla jsem o ní, ale neměla jsem potřebu se jí příliš zabývat. Nejspíš proto, že to pro mě bylo příliš racionální téma a já jsem z dřívějšího přetlaku mužské energie sklouzla do druhého extrému. Bylo mi jasné, že právě naše mysl nás drží v zajetí omezujících vzorců a přesvědčení vzešlých ze zraňujících situací v naší minulosti, ale neměla jsem tušení, jak sofistikovaným věznitelem se může stát. V kombinaci se základními biologickými procesy lidského těla, které se i přes svůj dokonalý design za určité situace začnou obracet proti nám.

Když jsem k těmto informacím byla nasměrována, prožívala jsem jeden AHA moment za druhým. Najednou mi bylo jasné, proč jsem nebyla schopná se pohnout dál. A proč se není schopno pohnout dál spousta jiných vědomých lidí, kteří často dlouhá léta pracují na svém sebe-rozvoji a uzdravení.

Pro mě samotnou to bylo velké překvapení. Vůbec by mě totiž nenapadlo, že důvodem mé stagnace ve vnější realitě je to, že ve skutečnosti NEJSEM OCHOTNÁ SE PUSTIT SVÉ MINULOSTI. Minulosti plné bolesti, hněvu, pocitů zrady, viny a vlastní nehodnoty. Přitom jsem měla pocit, že poslední roky nedělám nic jiného, než že se snažím z této minulosti vystoupit. Ale jak jsem pochopila, ve skutečnosti jsem se v ní pořád dokola cyklila. Právě proto, že jsem neznala nástrahy lidské mysli a biologický kontext emočních procesů.

A přišlo i další velké uvědomění. Když jsem své duši vyslala dotaz, proč bych se dobrovolně udržovala ve stavu ŽIVOTNÍHO NEPOHODLÍ až vyloženě EMOČNÍHO UTRPENÍ, dostalo se mi odpovědi: PROTOŽE SI MYSLÍŠ, ŽE SI TO ZASLOUŽÍŠ. Byla jsem zpět u důvěrně známého pocitu VINY. A vše do sebe dokonale zapadlo.

Celkově jsem si za ty poslední týdny potvrdila, že ZVĚDOMĚNÍ emočních projevů naší minulosti je v procesu uzdravení našeho života naprosto nezbytné, protože bez toho nejsme schopni vidět, čím si svou přítomnost tvoříme. A co je potřeba opustit, aby se naše životní realita změnila. Stejně nezbytné je ovšem BÝT OCHOTNÝ se své minulosti PUSTIT. A to vyžaduje opravdu silnou vůli a jasné rozhodnutí. Naše tělo je totiž naší minulostí vysloveně naprogramováno a tyto programy lze přepsat jen kombinací jasného záměru, vytrvalosti a silné víry. Ale ani to nestačí. Naše přirozená lidská potřeba BÝT NĚKÝM nás totiž také nevědomě drží v zajetí naší minulosti. Tím, že si s ní spojíme VLASTNÍ IDENTITU. Ať už v tom negativním slova smyslu, kdy přijmeme roli oběti, nebo i v tom na první pohled pozitivním, kdy se ztotožníme s nějakou povznášející rolí své duše z minulých životů. Ve své podstatě totiž nejsme ničím jiným než INDIVIDUALIZOVANÝM PROJEVEM VĚDOMÍ. A teprve když se dokážeme pustit všeho, co nás definuje nebo kdy definovalo v dimenzi prostoru a času, a zaměříme svou pozornost na budoucnost místo minulost, teprve pak se může odehrát ZÁZRAK UZDRAVENÍ. Teprve pak přestaneme být vězněm vlastní minulosti a můžeme se stát VĚDOMÝM TVŮRCEM vlastního života.

Já už jsem tu pomyslnou bránu svého vězení otevřela. Nejspíš to bude ještě chvíli trvat, než budu volná úplně, protože v jednom velmi bolestném příběhu ze své dávné minulosti jsem zůstala uvízlá velmi silně. Ale pár důležitých kroků už mám za sebou. Třeba opuštění příjmení, které před sedmnácti lety odstartovalo etapu mého života, která mě tak nekompromisně vedla právě k vyrovnání se s vlastní minulostí.

A tak hlásím, že je ze mě znovu Popelka. Kterou jsem se narodila. Ale píšu úplně nový příběh. Protože jsem si to konečně dovolila.

A věřte, že vy můžete taky. Kdykoliv se pro to rozhodnete.