Žena, co padne,
na duši chřadne.
Závist ji sžírá,
srdce jí svírá.
Láska v něm není,
v kámen se mění.
 
Žena, co svítí,
příliš se třpytí.
Žárlivost budí,
ta zlé srdce studí.
Muži ji chtějí,
ty padlé smrt však jí přejí…
 
A tak volají síly podsvětí,
ať na světlo sešlou prokletí:
 
„Ať tělo Tvé trpí,
srdce v bolesti ať se topí.
Ať každý Tě zradí,
ať ďábel z cesty Tě svádí.
Ať v samotě strádáš,
do pasti hněvu ať padáš.
Ať síla Tvá zmizí,
všude ať připadáš si cizí.
Ať hojnost Tě míjí,
ať smutek jak sůl se do Tvých ran vpíjí.
Ať marnost Tě budí,
chlad života ať Tě navěky studí.“
 
Kletba na světlo dopadá,
světlo do tmy se propadá.
Tam někde nahoře v bezčasí,
o osud duše se zápasí…
 
Ó Bože prosím, kéž je to jen sen,
kéž z toho snu mě nevzbudí další den.
Ruce své zoufale k nebi vzpínám,
řekni mi, prosím, čím jsem vinna?
 
Dcero má drahá,
vím, že život Tě zmáhá.
Uběhnou dlouhá staletí,
než zlomíš svoje prokletí.
V pokoře osud svůj žij,
nenávist láskou ze sebe smyj.
Ač ničeho nemáš,
přesto všeho si važ.
Až světlo tmu znovu převáží,
pak uvolní se Tvá závaží.
Pak prokletí svoje přetneš,
okovy ze sebe svlékneš.
 
Minulost není,
kolo života přítomnost mění.
Ten příběh už pouštím,
vše zlé v něm odpouštím.
Ať z kamene srdce,
se otevře lásce.
Ať světlo se vzkřísí,
ať oheň s vodou znovu se smísí.
Ať zázrak se stane,
ať mír v srdcích zraněných znovu plane.
 
🙏🙏🙏

Spletité cesty nás životem vedou,
rozličné síly osudy předou.
Do hloubky když se ponoříš,
teprve mnohé pochopíš…