Vidím ji všude kolem sebe. Ženu, která v sobě nosí hněv.
Někdy je to zřejmé na první pohled. Někdy se to projeví až v okamžiku, kdy se cítí pod tlakem anebo ztratí kontrolu nad nějakou situací. A někdy je ten hněv ukrytý hluboko pod maskou hodné holčičky, kterou jsme se ze strachu naučily být.
Moc dobře tu rozhněvanou ženu znám. I ve mně dlouho žila…
Do svých jednatřiceti let jsem o ní neměla tušení. Spala někde uvnitř mě ukrytá pod sluníčkovým úsměvem, který jsem si v dětství nasadila. Abych byla přijata a milována.
Občas mnou lehce probleskla, ale já sama jsem ji příliš nevnímala. Konflikty jsem neměla ráda a celkem úspěšně jsem se jim vyhýbala.
Probudila se až s narozením syna. Lépe řečeno v jeho devíti měsících, kdy mě zčista jasna opustil jeho táta, a já zůstala sama. S malým chlapečkem, který přes den téměř nespal, často plakal a v noci se budil pláčem asi tak po dvou hodinách. A během dne se stále dožadoval mé pozornosti.
Většina matek to do určité míry zná. Je to náročné, i když jste na to dva.
Připadala jsem si jako ve vězení, ze kterého není úniku. Opuštěná, zrazená a sama. A ta rozhněvaná žena ve mně se začala probouzet.
Bylo v ní tolik zloby! Nejdřív na mého tehdy ještě manžela. Pak na mého syna, který mi ten hněv začal velmi rychle zrcadlit svým vlastním hněvem a odporem. A pak na muže celkově.
Pro okolní svět jsem si stále ještě nasazovala ten úsměv, ale uvnitř mě narůstaly pocity BEZMOCI, OMEZENÍ a BOLESTI. A to čím dál víc probouzelo tu rozhněvanou ženu ve mně.
Můj hněv byl tak velký, že nade mnou postupně získával moc.
Stačilo málo a moje Já bylo zcela pohlceno temným mrakem obrovské zloby. Zdánlivě oprávněně, protože muž na druhé straně (jakýkoliv) mi stále přehrával ty samé role – citový chlad, sobectví, nerespekt, odmítnutí, bezohlednost, manipulaci.
Ale přesto jsem cítila, že jsem to já, kdo ten boj pokaždé prohrává.
Boj o to nejcennější – svou vlastní duši.
Trvalo to dlouho. Nekonečně dlouho. Celé roky nade mnou hněv vítězil a bral mi mou sílu a energii. Mé světlo se ztrácelo v mém stínu. A síla té temnoty mě často vháněla na samotný okraj hranice mezi životem a smrtí.
Věděla jsem dávno, že jen odpuštění a láska ho dokážou porazit. Ale moje bolest byla příliš velká. A tím i můj hněv.
Byl to můj syn, který mi denně připomínal má zranění z minulosti a stále dokola ve mně spouštěl obranný mechanismus „bojuj nebo uteč“. Ale byla to právě mateřská láska, která mi dávala sílu to nikdy nevzdat.
Silou své vůle a vědomí toho, jak hluboké léčení se v dané situaci skrývá, jsem postupně začala vítězit.
Musela jsem přijmout tu rozhněvanou ženu ve mně. Obejmout ji a zahrnout soucitem.
Musela jsem přijmout i toho muže, co v mých očích selhal. Odpustit mu všechno to, čím mi zdánlivě ublížil.
Musela jsem přijmout i hněv samotný. Pokorně se sklonit před silou jeho destrukce. A poděkovat mu za soucit, kterému mě naučil. Soucit s každou duší, kterou neschopnost odpustit vžene do jeho náruče.
Musela jsem pochopit, že to já jsem dala těm příběhům ty bolestné nálepky ZRADA, VINA, SELHÁNÍ, ODMÍTNUTÍ. Ten muž vždy dělal to nejlepší, co v dané chvíli uměl. Co odpovídalo úrovni vědomí, na které se v daném okamžiku nacházel. A vždy mi jen umožnil prožít si zkušenost, kterou si moje duše zvolila.
Můžeme vinit druhé za jejich nevědomí? Můžeme vinit sami sebe za své vlastní nevědomí?
Dnes už vím, že to nebyl jen můj hněv. Že to byl hněv všech žen v mém rodě, které musely žít životy, ve kterých nebyly šťastné. Brát si muže, které nemilovaly, dřít a starat se o děti, často samy, a v době, kdy podmínky života byly mnohem krutější než dnes. Jejich skutečná přání a potřeby nebyly nikdy vyslyšeny ani respektovány. Ale neměly jinou možnost. A tak pokorně přijímaly svůj úděl. Ale jejich duše trpěla a uvnitř nich se hromadila BOLEST. Která se postupně měnila v HNĚV.
Ani to nebyl celý příběh.
Můj hněv mě postupně zavedl do mnohem hlubší minulosti. Do období Atlantidy a mnohem méně známé Lemurie, která jí časově předcházela. Tehdy poprvé došlo k velkému vychýlení rovnováhy na stranu ženského a poté mužského principu, což způsobilo hluboká zranění na obou stranách. A nakonec vedlo k pádu obou civilizací a jejich destrukci.
Moje duše si tu zkušenost v sobě nesla a nedokázala se s ní po mnoho životů vyrovnat. A tak si v různých úrovních bytí stále dokola vytvářela ty samé zraňující scénáře. Protože lekce se opakují, dokud nejsou pochopeny. A odpuštěny.
To vše ke mně přicházelo v průběhu posledních pár let a měsíců jako dílky skládačky. A to vše do sebe zapadlo nedávno, kdy jsem byla neomylně zavolána na setkání spřízněných duší, kde se právě ten dávný příběh ukázal v celé své síle a celistvosti. A kde zároveň došlo k jeho hlubokému léčení.
Právě tam jsem zjistila, že to nebylo pouhé opuštění mužem, které jsem tak dlouho nedokázala odpustit.
Bylo to opuštění Bohem.
To odtud pramenil všechen ten HNĚV ve mně. To byla to BOLEST, kterou jsem si v sobě nesla.
Jak mě mohl opustit a dopustit všechno to utrpení, nespravedlnost a bolest?
Dnes už vím, jak moc jsem se tenkrát mýlila. A jak moc se mýlí spousta jiných lidí, když si kladou stejnou otázku.
Bůh neopouští a nedopouští.
Bůh pouze ve své bezpodmínečné lásce umožňuje nám lidem prožít si zkušenost, pro kterou se naše duše rozhodly. A kterou si samy spolu-vytvořily…
A proč to všechno píšu?
Protože to zdaleka není jen můj příběh.
Ten hněv si v sobě nese možná většina žen. A právě nyní vyplouvá na povrch mnohem silněji než kdy dřív. Protože právě teď do kolektivního vědomí prostupují ona hluboká zranění z Lemurie a Atlantidy. Aby byla konečně zvědomena a uzdravena.
Jak se to všechno projevuje v našem aktuálním životě?
U nás žen tím, že kolem sebe máme muže, kteří nám připadají slabí, neschopní, chladní nebo bezcitní. Že máme pocit, že se na ně nemůžeme spolehnout. Že zažíváme zradu, nevěru nebo manipulaci. A samozřejmě také skrze komplikované vztahy s našimi otci a syny.
Ovšem zdaleka nejde jen o vztahy k mužům. Také závist až nenávist ve vztahu k jiným ženám jako našim rivalkám je zdrojem toho velkého hněvu v nás. A i tyto emoce dnes vystupují na povrch více než kdy dřív.
A proč je dobré s tím začít něco dělat?
Těch důvodů je mnohem víc, ale 3 nejzásadnější:
✖ Hněv nás oslabuje a bere nám naši sílu.
Hněv akumulovaný v minulosti (ať už projevovaný anebo potlačovaný) snižuje naši vibraci, drží nás v roli oběti a blokuje náš duchovní posun.
✖ Hněv ničí náš žlučník a naše játra.
Právě tyto orgány jsou totiž nejvíc spojeny s touto emocí. A právě v tomto období máme možnost tyto své orgány nejvíc ozdravit. Pokud ovšem nezůstaneme pouze u detoxikace fyzického těla, která již dnes zdaleka nepomáhá tak jako dřív, ale posuneme se dál k detoxikaci našeho emočního a mentálního těla.
✖ Hněv sabotuje naše vztahy.
Pokud si v sobě neseme hněv, přitahujeme do svého života lidi, kteří jsou také plni hněvu. A dřív nebo později se tento destruktivní faktor v našem vztahu začne projevovat. Postupem času čím dál rychleji a intenzivněji.
Vedle ROZHNĚVANÉ ŽENY existuje samozřejmě také ROZHNĚVANÝ MUŽ. Podstata je stejná, jen zdroj toho hněvu je lehce odlišný. O tom třeba příště.
Já osobně jsem dnes už vděčná za vše, čemu mě můj hněv naučil. Ale přesto nám všem přeju, abychom v sobě nalézali sílu odpustit sobě i druhým, a osvobodili se tak od zloby, která nás drží v zajetí naší minulosti. A brání nám žít v lásce a radosti.
Ve své podstatě to je tím největším poselstvím Velikonoc, které jsou právě teď před námi…
Hanka
