Mám neochvějnou důvěru v to, že vše je vždycky přesně tak, jak má. Díky tomu mi aktuální volba „hlavy státu“ na klidu neubírá. Možná i proto, že se jedná o „hlavu“. Kdyby se volilo „srdce“, asi bych to řešila o trochu víc. 
Přesto mi občas připlují myšlenky spojené s touto událostí.
Je mi jasné, že je spousta lidí, kteří natolik frekvenčně ladí s některým kandidátem, že mají celkem jasno.
Třeba ten s prý největšími preferencemi – dokonalé ztělesnění rozumu, disciplíny, řádu a autority. Na můj vkus je tam tedy toho rozumu až moc a chybí právě to, bez čeho by žádná hlava nikdy nemohla existovat – srdce. Vesmír je k nám lidem ale shovívavý a v reálném životě nám dává čas, abychom si na to přišli. A protože touto zkušeností prochází pořád ještě velké množství z nás, jeho velké šance na zvolení mě nijak nepřekvapují. A terapie „zrcadlem“ je jednou nejúčinnějších. O to víc, když by to zrcadlo bylo tak velké a tak vysoko. Takže proč ne, jestli to tak potřebujeme.
Další většinový obraz našeho národa má díky dlouhodobému působení v exponované vnější realitě jedno velké pozitivum – je velmi dobře čitelný. Já osobně s jeho hodnotami a životním nastavením rozhodně nesouzním, ale asi ne nadarmo se u nás v dobách komunismu rozšířilo heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Takže tohle zrcadlo by asi také odpovídalo, ať už si o tom myslíme, co chceme.
Třetí z hlavních kandidátů se mnou osobně ladí v jednom zásadním – je to žena. Ovšem není žena jako žena. A obávám se, že tohle je přesně ten typ ženy, který tak jenom vypadá. Aspoň prozatím. A poslední roky mě až příliš často učily, že skryté zlo je mnohem horší než to na první pohled viditelné. Bez ohledu na to, jestli je vědomé nebo nevědomé. Zlo je v tomto případě asi silný výraz. Ale skutečná žena vládne moudrostí, laskavostí a soucitem. A tahle se podle mě od svých mužských protikandidátů nijak moc neliší. Tak snad se jednou taky dočkáme. 
A pak tady máme ty zbylé. Určitě i v každém z nich se část našeho národa najde, i když nejsou většinou natolik vyhranění. Ale je tu i řada těch, kdo by si mezi nimi vybral… ale nakonec nevybere. Protože „To je jako bys svůj hlas vyhodil!“
A právě to je krásná ukázka toho, jak si tvoříme svoji realitu. Cítíme, že něco chceme (srdcem). Ale nakonec uděláme něco jiného (rozumem). V tomto případě se rozhodneme podle nějakých čísel, které ani nevíme, jestli jsou pravdivé, reálné, kdo ty průzkumy platí a kdo je zpracovává. Uděláme to, co se od nás očekává (nebo co někdo očekává) místo toho, co bychom skutečně chtěli. A pak se divíme, v čem a jak žijeme. A hlavně jak se v tom nedobře cítíme (a jsme zpátky u toho srdce). 
Naše „svobodná volba“ (čehokoliv) je holt přímoúměrná tomu, jak jsme svobodní uvnitř. Jak jsme se dokázali osvobodit od všech svých strachů, které nás vhánějí do náruče rozumu a zuby nehty nám brání zjistit, kdo opravdu jsme a co opravdu chceme. Protože rozum je prostě bezpečný. Aspoň na první pohled.
Ale znáte to…. Všeho moc škodí…
Uzavřela bych to asi tak: Máme volbu. Dnes, zítra, kdykoliv. Jak svobodnou, záleží na každém z nás.
A že si tou volbou tvoříme svou životní realitu, to je to velké tajemství, které nás Vesmír trpělivě učí prohlédnout.
Tak šťastnou a svobodnou! 
Hanka
PS. Ať už to dopadne jakkoliv, toho aktuálního prezidenta jsme také přežili…
