Temnou nocí duše klopýtavě za světlem…

Věděla jsem, že rok 2020 má být rokem velké transformace. A ano, už jsem to zažila mnohokrát – tu vnitřní „očistu“, která je nedílnou součástí každého takového procesu. Ale síla té očistné vlny, která se mým bytím přehnala za poslední tři týdny, mě přesto zaskočila.

Vlastně to nebyla jedna vlna, ale sled několika za sebou. Mezi nimi milosrdný prostor krátce si vydechnout a pak hned další příval bolestných emocí vyvěrajících z nejtemnějších a nejhlubších zákoutí mé duše. Přitom vnější obraz byl vlivem aktuálních karanténních okolností relativně poklidný a zdaleka neodrážel intenzitu mých vnitřních prožitků. Ale stačil lehký závan vnějších okolností (nesouvisících přitom vůbec s aktuální situací) a můj vnitřní svět se naplnil takovou bolestí a temnotou, že jsem začínala pochybovat, jestli se mi vůbec podaří z těch hlubin ještě někdy vyplavat.

Tenhle hluboký ponor byl o to náročnější, že mu předcházel příliv úplně opačné energie. Několik týdnů předtím se mi začaly s plnou jasností odhalovat odpovědi na otázky, které byly hnacím motorem posledních třinácti let mého života – kdo jsem, co tady dělám, jaká je má minulost, jaké je moje poslání. Odpovědi, které mi postupně přicházely už předtím, ale tentokrát se projevily v tak krystalické a úplné podobě, že mě doslova zaplavila slovy jen těžko popsatelná euforie „rozpomenutí se“.

Po téhle prvotní vlně nadšení přišlo velmi rychle poznání, že tohle zdaleka není konec, ale naopak začátek. Protože to, co si má duše předsevzala, je sice krásný cíl, ale cesta k němu rozhodně není dlážděná zlatem. Právě naopak. Vede nejtemnějším lesem, ve kterém jedinou cestou, kterou člověk může jít, je ta, kterou si sám proklestí.

I přesto jsem byla plně rozhodnutá se po ní vydat. Protože jsem věděla, že jiné cesty pro mě stejně není. Jen slepé uličky, které by mě stejně vždycky donutily vrátit se zpátky. Dřív nebo později nás naše duše totiž vždycky dovede k té cestě, kterou si ona sama vybrala.

Věděla jsem i to, že tím temným lesem je moje vlastní minulost, respektive všechny negativní role a bolestné situace, kterými jsem kdy na této Zemi prošla. A měla jsem už i relativně úplný obraz svých pozemských zkušeností – od násilí všeho druhu páchaného na mé osobě a vysoce duchovních rolí až po ovládání jiných lidí a lpění na majetku v životech, kdy jsem si procházela temnou stránkou pozemského bytí. Ale to, co následovalo, aby se moje Já mohlo znovu-zrodit, se dá opravdu přirovnat jen k porodním kontrakcím, které jsem jako každá matka zažila při narození svých dvou dětí.

Těžko říct, co bylo horší. Jestli ta fyzická bolest při rození nového života anebo bolest duše, která se očišťuje od nekonečných nánosů bolesti, utrpení a pocitů viny, které v ní zůstaly uložené. A které tentokrát přišly z takové hloubky a v takové intenzitě, kterou jsem si ani navzdory předchozím zkušenostem nedokázala představit.

Nebylo úniku, jediná cesta byla „skrz“. Ponořit se do té temnoty. Prožít, procítit a propustit bolest. Přijmout všechny své stíny. Uzřít vzorce, které z nich vzešly. Odpustit. Sama sobě i všem ostatním.

Díky Bohu se tohle všechno odehrávalo na pozadí nádherně slunečných jarních dní. Vesmír je milosrdný a každý náš pád nebo vlastní skok do propasti vždycky spustí jeho záchranné lano, i když ho třeba hned nevidíme. Síla probouzejícího se života tam venku měla pro mě osobně tentokrát ještě mnohem významnější roli než kterýkoliv jiný rok. Byla mou nadějí v okamžicích, kdy moje vlastní síla se ztrácela pod tíhou bolestných emocí uložených v buněčné paměti mé lidské existence.

Odrazem toho všeho, co se odehrávalo uvnitř, bylo i mé vnější nastavení. Dávno vím, že čemu dáváme pozornost a energii, to posilujeme, a proto cesta ven z čehokoliv vede jen skrze zaměření se na to, co chceme, nikoliv na to opačné. Ale moje vnitřní rozpoložení bylo natolik pohlceno temnotou, že i moje vnější pozornost si najednou přitahovala temnou stranu té iluzorní hry, která se aktuálně odehrává mimo nás. Věděla jsem, že je to jen další „lekce“, ale jasně jsem cítila, že si potřebuji dovolit jí projít. A tak jsem důvěřovala svým emocím a nedbala vnějších hlasů, které mě nepřímo upozorňovali, že toto není ta „správná“ cesta. Cítila jsem, že v mém případě to není emoce strachu, která by se za tím skrývala. A v ten pravý okamžik se mi odhalilo vše, co jsem si potřebovala zvědomit, abych z této situace mohla s úlevným pocitem naplnění vystoupit.

Tohle všechno teď píšu díky tomu, že jsem v sobě našla sílu zažehnout jiskru světla, která tu pomyslnou tmu postupně začala osvětlovat. V jednom úplně obyčejném okamžiku, kdy moje už lehce otupělá a vyčerpaná mysl jela na setrvačnost zaběhlých programů ega, jsem dokázala zastavit automatickou reakci ještě před jejím vyslovením a nahradila jsem ji úplně opačnou, lásky-plnou verzí. A v tom krátkém okamžiku Tady a Teď jsem zcela jasně pocítila, jak se tímto zdánlivě obyčejným a jednoduchým aktem ta už příliš dlouho trvající očistná vlna konečně zlomila a přestala nabírat na intenzitě.

Nevím, jestli už mám pro tentokrát vyhráno, protože všechny ty aktuální procesy mají mnohem hlubší význam a cíl, než to na první pohled vypadá. A proces vyplavování starých nánosů ještě pořád doznívá. Ale jestli mi ty poslední týdny něco přinesly, pak je to opětovné poznání, že každý okamžik našeho života je naší šancí propustit jakoukoliv bolest a rozhodnout se pro lásku. Tím úplně nejjednodušším způsobem – že řekneme „promiň“, „omlouvám se“, „nezlob se“, „mrzí mě to“. A úplně nejlíp když to zvládneme právě tehdy, kdy je ta bolest největší anebo kdy cítíme největší hněv. Který je stejně vždycky jen důsledkem nějaké bolesti.

Myslím, že právě v této době jsou tahle lásky-plná rozhodnutí v našich životech důležitější než kdykoliv předtím.

Hanka
www.lecenizivota.cz

 

2020-04-21T19:41:43+00:0021.04.2020|Rubriky: Nezařazené|