Z našeho lidského pohledu dokážeme jen těžko pochopit, proč je na světě tolik utrpení, neštěstí a bolesti. A už vůbec nedokážeme pochopit, že bychom si to jako lidé tak mohli sami vybrat. Kdo by si dobrovolně vybral utrpení, neštěstí anebo bolest? Já tedy ne.
A přece to tak je. Porozumíme tomu samozřejmě až tehdy, když se naše vědomí otevře a naše perspektiva povznese nad běžný lidský úhel pohledu. Ani to ale samozřejmě neznamená, že se začneme těšit, kdy zase budeme moct nějak trpět, protože hurá, naše duše dostane šanci se zase o kousek posunout. Evoluce je sice krásná věc, ale my jsme pořád “jenom” lidé. Pochopíme ale, že v tomhle pozemském životě má každá mince dvě strany a z toho úplně nejvyššího úhlu pohledu jsou obě ty strany rovnocenné. Stejně jako noc a den, teplo a chlad, život a smrt, tak i neštěstí a štěstí nebo radost a strast. Smyslem života je totiž život sám, respektive jeho prožívání. Toho krásného a radostného, po kterém všichni tak toužíme, stejně jako toho nepříjemného a bolestného, kterého se všichni více či méně obáváme.
Teoreticky se to lehce řekne. Prakticky je to samozřejmě poněkud těžší. Zvlášť, když třeba v určitém momentě svého života zjistíte, že zrovna ta vaše Duše si zvolila prožít si ve svých pozemských životech fakt pořádný kus utrpení ve všech možných podobách. Ne bezúčelně samozřejmě. Protože nejde jen o to prožít, ale v ideálním případě transformovat. Bolest na radost, neštěstí na štěstí, slabost na sílu, odpor na přijetí, obecně NE-LÁSKU na LÁSKU.
Jak říkám, teorie je jedna věc, praxe úplně jiná. Když mě přesně tahle situace potkala nedávno v praxi, rozhodně jsem neskákala nadšením z velkolepého evolučního plánu své Duše. Naopak, velmi často jsem si kladla otázku, jestli fakt věděla, do čeho jde (tedy do čeho budu muset jít já).
Odpověď samozřejmě neznám. Ale už s velmi krátkým odstupem od tohoto jemně řečeno „hustého“ období velmi jasně vnímám, jak se moje Duše raduje z těch všech náročných zkušeností, kterými jsem kdy prošla. V tolika různých podobách a životech i v tom aktuálním. Ale hlavně z toho, že jsem umožnila průchod všem těm bolestným emocím, které z těch všech nelehkých zkušeností vzešly a zůstaly uloženy hluboko v mém podvědomí. Tak jako u většiny z nás. Více či méně.
Věřte mi, být já svou Duší, fakt si pro příště zvolím poněkud méně ambiciozní plán svého pozemského vývoje. A pevně věřím, že moje Duše má ve svém programu i zkušenosti typu rekonvalescence, zábava, odpočinek, pohoda a pokud možno co nejdřív. Ale i přesto musím přiznat, že výslednou emocí téhle mé několikatýdenní cesty temnými hlubinami mého Já není nic jiného než VDĚČNOST. Protože naprosto jasně cítím, proč do toho všeho ta moje Duše (spolu se zástupy jiných samozřejmě) chtěla jít.
Že si potřebovala zažít, jaké je být nemilována,
aby se naučila milovat,
co je to utrpení,
aby se stala soucitnou,
být odmítána,
aby se naučila přijímat,
zažít bolest a tíhu,
aby je dokázala proměnit v radost a lehkost bytí.
Tím nechci říct, že už mám splněno a beru si volno od těchhle Bohu-libých transformačních procesů (zvlášť v téhle době bych tak troufalá fakt nebyla), ale jasně cítím, že časy se mění. Že je potřeba zúčtovat s tím starým, co nás tíží, ať už vědomě či zcela skrytě. Ale jakmile to zvládneme, otevřeme si tím cestu do úplně jiné reality, kde už naším evolučním prostředkem nemusí být utrpení, ale naopak LÁSKA.
A proto pokud procházíte ve svém životě něčím náročným, věřte, že to nikdy není bezúčelně, i když to někdy bolí daleko za hranice našich prahů bolesti. Hloubka štěstí a radosti se totiž tady na Zemi zatím ještě pořád rodí z těch hloubek úplně opačných…
Hanka