Bezpodmínečná láska. Jsme toho vůbec schopni?

Tohle téma mi přišlo od jedné z vás (ještě jednou děkuju, Jani!) a mně bylo hned jasné proč. Kromě toho, že je to jedno ze zásadních témat posledních 13ti let mého života, je to zároveň i klíčové téma naší doby. Byť to tak na první pohled nemusí vypadat, zažíváme individuálně i kolektivně proces návratu do bezpodmínečné lásky. Respektive do lásky jako takové, protože pojem „bezpodmínečná“ vznikl pouze jako důsledek toho, že většina z nás ztratila schopnost milovat bez podmínek.

Termín „BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA“ se často zmiňuje v souvislosti s dětmi, protože jako děti tuto schopnost v sobě přirozeně máme, a to ve vztahu ke svým rodičům. Ztrácíme ji až s přibývajícími lety. A právě u dětí můžeme nejjednodušeji pochopit, co to vlastně bezpodmínečná láska je. Že ve své podstatě jde o ABSOLUTNÍ PŘIJETÍ. Děti totiž nesoudí, jací jejich rodiče jsou, a nevnímají, že jim na nich něco vadí. Do určité chvíle je milují bez ohledu na cokoliv. Bezpodmínečná láska se ale netýká pouze osob. V tom nejširším slova smyslu jde o ABSOLUTNÍ PŘIJETÍ VŠEHO A VŠECH. A jak vyplyne dál, VČETNĚ SEBE SAMÉHO V PRVÉ ŘADĚ.

Pro úplné pochopení tématu bezpodmínečné lásky je potřeba se zamyslet nad samotnou podstatou lidského bytí. Když se touto otázkou začnete zabývat, dospějete v určitém bodu k poznání, že základem všeho v tomto Vesmíru je ENERGIE a že základem lidské existence (ve smyslu naší duše) je nejvyšší forma energie – LÁSKA. Když budete toto téma prozkoumávat dál, zjistíte, že z toho nejvyššího úhlu pohledu je smyslem lidské existence ZAŽÍT SI ve hmotné podobě sebe samu, tj. LÁSKU. Protože v nehmotné podobě energie není možné něco „zažít“ a tudíž ani rozpoznat a ocenit.  Velmi zjednodušeně řečeno právě to je důvodem našeho pozemského života, i když to pro spoustu lidí může být zatím jen těžko přijatelné.  A musíme jít ještě trochu dál. Opravdu zažít „něco“ znamená vyzkoušet si „to“ v obou protikladech. Abychom pochopili, co je to světlo, musíme zažít tmu. Abychom ocenili, co je to teplo, musíme poznat zimu. Abychom rozeznali, co je to dobro, musíme poznat zlo. A abychom pochopili, co je to „LÁSKA“ musíme zažít „NE-LÁSKU“. Proto byl vytvořen  (opět z toho nejvyššího úhlu pohledu) náš DUÁLNÍ SVĚT – svět založený na protikladech.

CELÁ DOSAVADNÍ HISTORIE LIDSTVA JE CESTOU Z LÁSKY DO NE-LÁSKY. FORMOU BOLESTI A UTRPENÍ JSME SI TISÍCE LET ZAŽÍVALI TO, CO NENÍ LÁSKA. NYNÍ UŽ DOSTATEČNÁ ČÁST LIDSTVA TUTO ZKUŠENOST POCHOPILA A DÍKY TOMU ZAČALA KONCEM ROKU 2012 DALŠÍ ETAPA NAŠEHO EVOLUČNÍHO VÝVOJE – NÁVRAT ZPĚT K NAŠÍ PRAPŮVODNÍ PODSTATĚ, K (BEZPODMÍNEČNÉ) LÁSCE.

Tenhle teoretický a možná trochu hůře uchopitelný úvod je potřeba k pochopení bezpodmínečné lásky v kontextu našeho každodenního života a zejména našich vztahů. Zmínila jsem, že milovat bez podmínek znamená přijímat všechno a všechny, včetně sebe samého. A tam začíná náš problém.  Většina z nás si totiž s sebou nese spoustu různých zranění a pocitů viny, ať už na vědomé či nevědomé úrovni a ať už uvažujeme pouze tento náš současný život anebo připustíme i delší časový horizont naší existence.  A tyto naše negativní zkušenosti, zážitky a činy jsou příčinou našich pocitů méněcennosti, nehodnoty, selhání a nedostatečnosti. A způsobují, že se většina z nás nepřijímá taková, jací jsme. Navenek se to nejčastěji projevuje nízkým nebo naopak příliš vysokým sebevědomím. A většinou je to tak dobře ukryté uvnitř nás, že o tom sami ani nevíme. Bolest z některých našich zážitků a dopady některých našich činů jsou totiž tak velké, že z pudu sebezáchovy je v sobě většinou přirozeně raději potlačíme. Až do okamžiku, než jsme dostatečně silní jim čelit a propustit je.

To, že něco potlačíme anebo si to neuvědomujeme, ovšem samozřejmě neznamená, že to zmizí anebo to neexistuje. Každá negativní emoce a zkušenost zůstává uložená v našem podvědomí, které je jakousi databází úplně všech našich prožitků. A protože negativní emoce je v podstatě projev ne-lásky a není tak v souladu s naší prapůvodní lidskou podstatou, ovlivňuje každá taková zkušenost náš reálný život, dokud není přijata a uzdravena. Projevuje se to na všech úrovních našeho života podle závažnosti a charakteru dané zkušenosti – prostřednictvím různých životních situací, v našich vztazích a na úrovni našeho fyzického těla prostřednictvím nemocí.

Z pohledu bezpodmínečné lásky je nejdůležitější pochopit, jak se naše nepřijaté bolesti odrážejí v našich vztazích. Lépe řečeno to, jak naše vztahy odrážejí naše nepřijaté bolesti. Předpokladem tohoto pochopení je přestat hledat vinu za cokoliv někde venku, ať už v nějakých okolnostech nebo v druhých lidech. Dalším krokem je přestat hledat vinu jako takovou, protože systém viny a trestu je zcela lidským pojetím. Z pohledu vesmírných zákonů, kterým všichni podléháme, ať už si to uvědomujeme nebo ne, neexistuje vina a trest, oběť a viník anebo dobro a zlo. Existuje pouze příčina a následek a zkušenost, kterou jsme si sem na Zemi přišli prožít. Mně osobně v tomto pochopení na úplném začátku pomohla jedna ze ČTYŘ DOHOD od Dona Migueal Ruize: NEBERTE SI NIC OSOBNĚ (Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí dělají nebo říkají je projevem jejich vlastní situace a snů.).

Jakmile se zbavíme odsuzování a posuzování druhých i sebe, uvidíme postupně to velké tajemství, které se skrývá za oponou všech našich vztahů, a speciálně těch nejbližších. A to, že každý člen naší   nejbližší rodiny (= rodiče, sourozenci, partneři a děti) je do určité míry odrazem nás samotných. A že to, co nám na těchto nejbližších lidech vadí, jsou právě ty nepřijaté části nás samotných. A to buď ve formě nějakého zranění či viny anebo ve formě extrému nějaké kvality, kterou máme společnou. Protože i jakýkoliv extrém je z toho vyššího úhlu pohledu jen určitou forma ne-lásky – ať už vůči druhým nebo vůči sám sobě.  Nástrojem, který nám pomáhá rozeznat, jakou informaci nám ten který člověk v životě přináší, jsou naše emoce, a to prostřednictvím situací, ve kterých vznikají. A čím silnější emoce v nás ve vztahu k nějakému člověku vznikají, tím zásadnější vzkaz pro nás tento člověk přináší.

Moje vlastní zkušenost mi postupně pomohla odhalit i to, jakou roli hrají v našem životě právě rodiče, sourozenci, partneři a děti. Rodiče a sourozenci tvoří obrazně řečeno jakési „úvodní kulisy“ naší osobní hry zvané život. Ukazují nám, co všechno si v sobě v tomto životě neseme – jaká zranění, bolesti a extrémy (samozřejmě to platí i v tom druhém pólu – jaké dary, talenty a „pozitivní“ vlastnosti). Naši partneři pak fungují v roli těch, kteří přichází na scénu a začnou nám všechny ty „neláskyplné“ části nás samotných ukazovat. Díky tomu, že si v sobě nesou buď totožný anebo opačný pól určité kvality nebo vlastnosti (například pokud přirozeně upřednostňujeme druhé před sebou, najdeme si partnera, který je přirozeně velmi sobecký, pokud nevědomě lpíme na majetku, najdeme si partnera, který na něm lpí očividně apod.). Toto většinou začínáme vnímat po odeznění fáze zamilovanosti, která je ve své podstatě pouze důmyslným nástrojem Vesmíru, jak nás spojit s těmi „správnými“ partnery. Najednou začneme vidět věci, které nám na partnerovi vadí, jen si málokdy uvědomíme, že nám ve skutečnosti jen projektuje něco, co nám nevědomě vadí na nás samotných.  A pokud tento fakt nepřebije strach z osamocení anebo jiná forma našeho strachu, většinou se vztah po nějaké době rozpadne, protože ty „problematické“ aspekty svého partnera (sami sebe) nejsme schopni přijmout.

Poslední kategorií našich nejbližších jsou děti, které na sebe v tomto procesu berou většinou tu nejtěžší roli. Tím, že nám všechny naše nepřijaté a potlačené části nás samotných ukazují v ještě intenzivnější podobě než si je neseme my samotní, a to včetně následků jejich neřešení. Zároveň jsou ale našimi největšími učiteli a motivátory – pro změnu tím, že rodičovská láska je podstatně silnější než ta partnerské, ale hlavně tím, že nás milují bezpodmínečně. Že nás přijímají se všemi našimi „nedostatky“, slabostmi a zraněními. A tím nám ukazují cestu a dodávají sílu, abychom svoje stíny také přijali a odstranili všechny ty přijaté „filtry“, které nám brání milovat sebe i druhé.

BEZPODMÍNEČNĚ MILOVAT DRUHÉ DOKÁŽEME TEPRVE TEHDY, KDYŽ POCHOPÍME A PŘIJMEME, ŽE NÁM POUZE PROJEKTUJÍ NAŠE VLASTNÍ STÍNY. A ŽE NAŠE STÍNY NEJSOU CHYBOU NEBO PROVINĚNÍM, ALE JEN DŮSLEDKEM ODVĚKÉ TOUHY NAŠÍ DUŠE ZAŽÍT SI OBA PÓLY URČITĚ KVALITY.  NAŠÍM ÚKOLEM V TOMTO AKTUÁLNÍM ŽIVOTĚ JE TYTO PÓLY SJEDNOTIT SKRZE POCHOPENÍ, ŽE LÁSKA A HARMONIE SE NACHÁZÍ NĚKDE UPROSTŘED MEZI NIMI.  JAKMILE SKRZE DRUHÉ LIDI PŘIJMEME NAŠE VLASTNÍ STÍNY, PŘIJMEME ZÁROVEŇ I JE A PŘESTANEME VNÍMAT, ŽE NÁM NA NICH NĚCO VADÍ. ZAČNEME JE MILOVAT OPRAVDOVĚ – BEZ PODMÍNEK.

A nakonec přidávám příběh mé vlastní cesty k bezpodmínečné lásce, který mi pomohl  všechny výše uvedené informace zvědomit.  Začal se odehrávat někdy před 13ti lety, kdy se rozpadlo moje relativně krátké manželství  a já jsem zůstala s devítiměsíčním synem sama. V té době jsem o bezpodmínečné lásce ani věcech s tím souvisících vůbec nepřemýšlela a ještě ani hodně dlouho poté. Už tehdy jsem ale začala svůj život prožívat vědomě a snažila se najít souvislosti mezi tím, proč a jak se věci v mém životě i v životě obecně dějí.

Velmi brzy jsem pochopila, že největším učitelem v našem životě jsou naše děti, i když mi trvalo  téměř 13 let rozeznat, co přesně se mě snaží naučit právě můj syn. Od malička byl velmi „ukřičené“ dítě – ať už z důvodu bolestí bříška, které ho trápilo celý první rok života, anebo z důvodu vyžadování si mé pozornosti. Jako miminko taky velmi špatně spal – v noci se několikrát budil a přes den spal většinou maximálně půl hodiny. Tohle období se pro mě stalo díky tomu obdobím velkého fyzického i psychického vyčerpání, které samozřejmě ještě zhoršil rozchod s manželem a fakt, že jsem se synem trávila většinu času sama. Navíc jsem nebyla typem ženy, která by v mateřství viděla smysl svého života, a dítě pro mě bylo spíš přirozeným vyústěním vztahu, který jsem v té době vnímala ještě velmi harmonicky. Najednou byl můj život plný omezení, pláče a křiku. A já jsem se stávala čím dál víc podrážděnou, vznětlivou a naštvanou mámou. Naštvanou na svého syna, který toho byl z mého pohledu příčinou. A naštvanou na sebe, že jsem v té každodenní realitě nedokázala být laskavější a trpělivější mámou, přestože jsem se takovou v hloubi duše cítila.

Bohužel s přibývajícím věkem syna se situace příliš nezlepšovala, jen pláč se změnil na vztek a křik nabíral na intenzitě. Důvody byly pokaždé jiné a většinou postrádaly jakýkoliv „racionální“ základ. To je u dětí samozřejmě přirozené, ale tenkrát jsem to nebyla schopná připustit, natožpak přijmout. Jen mě to neskutečně štvalo. Že mám dítě, které neustále řve. A později  i že mám dítě, které nikdy neudělá nic tak, jak bych si to já představovala anebo jak to po něm vysloveně chci. Netoužila jsem po ničem jiném než po chvíli klidu. Takže ty vzácné okamžiky, kdy se o syna staral někdo jiný, jsem si neskutečně užívala. A abych z téhle situace aspoň trochu unikla, začala jsem už v roce a půl syna znovu pracovat. A k práci jsem od mateřství respektive od syna utíkala ještě dalších deset let.

Jak jsem uvedla, už v tomto období jsem věděla, že se za mým vztahem k synovi něco skrývá, ale nebyla jsem schopná to tenkrát pochopit ani to nějak pozitivně ovlivnit. Všechny ostatní situace ve svém životě jsem se naučila dřív nebo později „přečíst“ a tudíž si s nimi poradit, ale můj vztah se synem se neustále zhoršoval až do podoby neustálého boje, zoufalství a nepřijetí. Až v jeho devíti letech mi do života přišel muž, který mi pomohl celý ten příběh mezi mnou a mým synem prohlédnout a začít náš vztah konečně uzdravovat.

Nebyl to vůbec jednoduchý proces. Právě naopak – nejdřív se celá situace ještě více vyhrotila. S novým vztahem totiž přišlo velmi rychle a nečekaně těhotenství, které už tak křehký a náročný  začátek ještě více zkomplikovalo. Od začátku jsem totiž cítila, že tento muž je pro mě velkou výzvou a podvědomě jsem se tomu vztahu trochu bránila. O to víc, když mi těhotenství a hlavně způsob, jakým přišlo, jasně ukázalo, že téhle zkušenosti se opravdu nevyhnu. Jakmile vás totiž s nějakým partnerem spojí dítě, je to vždycky známka toho, že vám přišel do života ukázat něco ještě zásadnějšího než ten, s kterým partnerství zůstane bezdětné.

Nová situace se na synovi začala projevovat tak, že intenzita jeho reakcí se ještě zvyšovala až do stavů rostoucí agresivity. Nutno ale dodat, že se to projevovalo hlavně ve vztahu ke mně anebo v rámci mé původní rodiny. Jinak se syn choval zcela standardně a ve své podstatě byl velmi citlivé dítě. A ano, bylo mi tenkrát jasné, že zhoršení situace má na svědomí fakt, že se najednou v mém životě ocitl nový partner a že se mi narodí další dítě, ale stejně jsem pořád nevěděla, co mám udělat, aby se můj vztah se synem začal aspoň trochu zlepšovat.

A pak nám všem vstoupila do života BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA. V podobě naší dcery – nádherné bytosti, která už jako malé miminko vyzařovala tak harmonickou energii, že si okamžitě získala srdce nás všech . A v jejím světle se všechny stíny nás ostatních začaly ukazovat ještě jasněji než kdy dřív. A já začala kromě syna nevědomě bojovat i se svým partnerem, protože se naplno projevily všechny naše protiklady, které jsem podvědomě vnímala hned na začátku našeho vztahu. Jeho příliš vysoké sebevědomí (z mého pohledu) versus moje velmi nízké (nevědomě), jeho přílišné lpění na materiálních aspektech života versus moje tehdejší opomíjení hmotné stránky života, jeho sobeckost versus moje upřednostňování druhých sama před sebou, jeho přehnaná obrana vůči druhým versus moje neschopnost bránit se, jeho permanentní snaha si život užívat a bavit se versus moje potřeba neustále plnit nějaké povinnosti a pracovat. A spousta dalších.

Jeho láska ke mně byla tak velká, že dlouho dokázal snést, jak moc jsem jeho „negativní stránky“ postupně začala nepřijímat. Ale jeho bolest z mého nepřijímání narůstala a jeho sebeláska naštěstí nakonec zvítězila. V první fázi mi začal zcela jasně a otevřeně pojmenovávat všechno, co vnímal a cítil. Že nepřijímám jeho ani svého syna a že nedokážu milovat druhé takové, jací jsou. Že zoufalství a agresivita mého syna jsou jenom důsledky toho, že se mnou necítí být milován. A já byla na něj samozřejmě naštvaná ještě víc, protože moje ego tyhle pravdy zpočátku vůbec nebylo schopno přijmout. A když se situace stále zhoršovala, nakonec raději odešel – i přesto, že mě stále miloval. Dokonce dvakrát, protože síla naší vzájemné lekce byla tak velká, že nás necelý rok po tom prvním rozchodu znovu spojila dohromady.

Trvalo mi to ještě další rok a odehrála se ještě spousta dalších situací, než jsem tomu všemu porozuměla natolik, abych naše vzájemné vztahy začala měnit láskyplnějším směrem. Už z dřívějška jsem věděla, že si s sebou nevědomě nesu velmi bolestnou zkušenost ve vztahu k mužům (stejně jako spousta jiných žen). Zkušenost plnou násilí, zneužívání a ponížení. Naštěstí ne přímo z tohoto života, ale ta informace mi z různých zdrojů přišla v předchozích letech tolikrát, že o ní nemám vůbec žádné pochyby. Postupně jsem přišla na to, že velmi častým důkazem takové minulosti je u nás žen více či méně skrytý despekt k mužům, snaha se jim vyrovnat až je předčit a hlavně více či méně skrytý boj s většinou blízkých nebo v našem životě se vyskytujících mužů. Ale po nějakém čase jsem dospěla i k tomu, že to nekonečné kolo bolesti a utrpení ve vztazích mužů a žen jsme roztočily kdysi pradávno my ženy, když jsme začaly zneužívat moc, kterou jsme tenkrát nad muži měly. A to mi zásadně pomohlo tuto část mé osobní historie přijmout a všechnu tu oboustrannou bolest propustit.

V určitém okamžiku se mi pak všechny ty kamínky z léta skládané mozaiky informací v mé mysli propojily v jeden celistvý obraz. Díky tomu, že jsem čtyři měsíce po našem druhém rozchodu zcela nečekaně zažila, jak obrovskou lásku ke mně otec mé dcery navzdory všemu stále chová, bylo moje ego konečně schopno propustit do mého vědomí celou tu roky skrývanou pravdu. Že všechna ta zranění ze strany mužů i všechny pocity studu a viny za činy, kterých jsem se dopustila já, mě dovedla k tak velikému nepřijímání sama sebe, že jsem se za to dokonce v tomto životě nevědomě trestala. Že odmítání mého syna bylo pouhým obrazem odmítání sama sebe. Že jeho křik, vztek a agresivita byly jen důsledkem jeho citlivé povahy a obrovské lásky ke mně narážející na mé nepřijetí. Že všechny ty protiklady mi vadily na mém příteli jen proto, že já jsem si stejné vlastnosti nesla v opačném extrému a mylně jsem ty svoje vnímala jako pozitivní a jeho negativní. V obojím případě se jednalo o nezdravý stav. V některých případech jsem nevědomě dělala přesně to samé, co mi vadilo na něm. Postupně mi začalo docházet i to, že všechny ty stíny, které jsem najednou byla schopná vidět, přesně odpovídaly všemu, co mi dlouhodobě vadilo na některém z členů mé původní rodiny (rodiče a sestry).

Přestože to všechno pro mě vůbec nebylo příjemné zjištění, přineslo mi to téměř okamžitě obrovskou úlevu. A zároveň nádherné pochopení, že jsem si v tomto životě přišla zažít, co je to bezpodmínečná láska, a právě proto jsem si musela projít zkušeností toho, co není.

A závěr? Ten příběh ještě úplně neskončil. Ještě stále ve svém každodenním životě občas reaguji z pozice svých zranění a stínů. Ale už podstatně méně než dřív a hlavně si to čím dál rychleji uvědomuji. A dokážu ze své přirozené reakce rychleji vystoupit. Pochopila jsem, jak moc mě ti zásadní muži mého života milují, i když to v některých případech neumějí dát úplně najevo. A cítím, jak mi jejich láska pomohla otevřít moje tak dlouho nevědomě uzavřené srdce. Můj vztah se synem se pozvolna mění z dramatického na láskyplný a já téměř denně vnímám, jak se konečně cítí milovaný a šťastný.  I já konečně cítím, jak moc ho miluji – takového, jaký je, a o to víc, jak těžkou roli na sebe kvůli mně vzal. Stejně tak se vyvíjí můj vztah s otcem mé dcery – v přijímající a založený na lásce. Na té víc „obyčejné“ lidské, která není tak dramaticky vášnivá a křehká jako ta běžně zažívaná partnerská, ale o to silněji a trvaleji ji člověk cítí.  Láska, která v sobě přirozeně zahrnuje i aspekt svobody a proto věřím, že přetrvá, i kdybychom se rozhodli jít v životě každý jinou cestou. I můj dříve komplikovaný vztah s třetím nejdůležitějším mužem mého života tatínkem je najednou mnohem harmoničtější a láskyplnější.

Každý den ve své současné realitě vidím, jak obrovský zázrak se stane, když se rozhodnete vnést do svého života víc bezpodmínečné lásky. Musíte začít sami u sebe, ale to vám pak umožní začít přijímat a milovat bez podmínek i ty druhé. A následně pak začne proudit víc lásky i směrem od nich k vám. A za tuhle nádhernou zkušenost s vděčností v srdci děkuji všem svým blízkým. Hlavně svému synovi, který mě tak trpělivě učí přijímat moje stíny, a své dceři, která mi už tři a půl roku každý den ukazuje, jak nádherná bytost se ve mně pod zbytky těch stínů skrývá. STEJNĚ TAK JAKO V KAŽDÉM Z VÁS.