Jsem duše z Venuše,
jsem modrá jak voda.
Jsem hlas, co byl přehlušen,
jsem bolest, co v srdci Tě bodá.
 
Neprahnu po boji,
dost bylo už žalu.
Chci s Marsem žít v pokoji,
obměkčí mé slzy skálu?
 
Padla jsem do stínu,
svedena mocí.
Však dlouho už svou vinu,
zde na Zemi splácím.
 
Strachem z té síly,
co s Bohem mě pojí.
On nezmeškal chvíli,
mě trestat zas silou svojí.
 
Soudit je lehké,
ego tím žije.
Srdce je křehké,
dál a dál z kalicha hořkosti pije.
 
Dobré a špatné,
tak lehké to není.
Iluze vzletné,
lásku v nenávist mění.
 
Ty, kdo mě slyšíš,
zastav se chvíli.
Svým zdravím platíš,
štěstí neurveš přehnanou pílí.
 
Pohlaví mizí,
tolik se divíš?
Když tělo Tvé stalo se pro Tebe cizí?
Když Ty sám nevíš, jak se cítíš?
 
Není to osud,
není to ostatních vina.
Jen slepý jsi dosud.
že pravda je úplně jiná.
 
Nejsem jen žena,
jsem života samého půl.
Drahá je cena,
těch kdo nevidí, že nad zlato je sůl.
 
Modli se k Duchu,
kdo trpět dál nechceš.
Dopřej už sluchu,
bolesti, co v sobě si neseš.
 
Očima svýma,
jen povrch vidíš.
Pravda v hloubce se skrývá,
tu poznáš, když srdcem se řídíš.
💙✨💙