Před pár lety jsem napsala „Příběh Popelky“. A tohle je jeho volné pokračování…

HVĚZDNÉ DUŠE MODRÉHO PAPRSKU

„Procházejí životem neviděni, perzekuováni a nepochopeni.

Hvězdné duše Modrého Paprsku přicházejí skrze svou vysokou alchymii přeměnit nejen rodové linie jako ostatní Pracovníci světla, léčitelé a empati, ale i celé archetypy kolektivního psýché. Obzvlášť pronásledovanou ženskou energii, která byla mučena pro svou magii…

Hlavní témata, která v tomto životě duše Modrého Paprsku přicházejí proměnit, jsou nespravedlnost, opuštění, pronásledování, smutek, zrada a mučení. “

 

Teoreticky to zní tak hezky bohu-libě… Prakticky asi takhle…

Až do svých třiceti jsem žila relativně „normální“ život. 13.5.2006 se mi za bouřlivého sobotního odpoledne narodil syn.

Dnes vím, že třináctka je v tarotu kartou Smrti a Transformace. Pětka je číslem velké změny a v tarotu symbolizuje ty nejtěžší energie – opuštění, konflikt, nedostatek, porážku, stres a úzkost. Sobota je den pod vládou Saturna – Pána Karmy.

Tehdy jsem nic z toho naštěstí nevěděla.

Od té doby jako bych pomalu začala sestupovat do nějaké úplně jiné, temné reality. Můj život přestal být normální. A já jsem pro spoustu svých blízkých začala být „divná“.

No možná jsem byla trochu divná už předtím. Až do vysoké jsem si připadala dost sama a jeden můj spolužák mi po letech řekl, že se se mnou ve škole nebavil proto, že jsem mu připadala příliš éterická.

To ale nebylo nic proti tomu, když jsem se začala probouzet do vědomí sebe sama  a zároveň se má karmická kola začala rozjíždět naplno.

Začalo to rychlým a nečekaným rozpadem mého manželství. Pokračovalo úrazem syna, který v mém životě spustil téma nespravedlivého obvinění. Protože mi ten úraz byl dáván za vinu, i když jsem neměla šanci mu tenkrát zabránit, ani ho předvídat.

Syn se naštěstí relativně rychle uzdravil. Ale od té doby se náš už tehdy křehký vztah začal proměňovat v téměř neustálý boj, který s jeho přibývajícími roky stále sílil.

I všechny moje vztahy s muži začaly vypadat jako přes kopírák. Bylo období, kdy jsem si jich přitahovala do života opravdu hodně, ale často to byl velmi rychlý příběh. A pokaždé v něm byla zrada, odmítnutí a opuštění. V 90ti procentech jsem tou zrazenou byla já.

Většinou jsem věděla, že to není ten „ON“. Ale stejně jsem se nechávala do toho příběhu znovu a znovu vtáhnout.

Někdy jsem v těch mužích vnímala jejich zranění ve vztahu k ženám. Ale někdy to vůbec nedávalo smysl, jak se jejich chování zdánlivě bezdůvodně a náhle změnilo.

Postupně jsem zjistila, že někteří zraňují úmyslně, aby sami nebyli zraněni. Jiní opouštějí ze strachu, aby sami nebyli opuštěni.

I tak mě to samozřejmě bolelo.

Moje srdce se každým tím příběhem o kousek víc zavíralo. A celým mým bytím začal prostupovat strach z mužů, i když tenkrát ještě nevědomě.

Později jsem zjistila, že ten strach byl ve mně přítomný vždycky. A že právě to byl ten důvod nečekaných zvratů ve všech těch příbězích – moje vlastní ochrana před muži, kterou jsem na nevědomé úrovni vysílala. A oni ji na nevědomé úrovni přijímali.

Mezitím mě moje duše neomylně vedla do další temné zkoušky. Naplno si prožít rodový vzorec „život je dřina“. Po šesti letech náročného pekařského kolotoče mi naštěstí bylo jasné, že buď z něho zvládnu vystoupit sama nebo mě „vystoupí“ moje tělo. Zpětně děkuju Bohu, že jsem tuhle etapu v relativním zdraví přežila.

Před koncem mého pekařského období mi do života vstoupil další muž. Od počátku jsem cítila intenzitu a osudovost našeho setkání. Ale někde v hloubi duše zároveň i velmi intenzivní strach.

Bojovala jsem tenkrát sama se sebou, ale osud mi velmi rychle ukázal, že není vyhnutí.

Narodila se nám dcera. Kdyby se nejmenovala Julie, jmenovala by se Radost. Nebo Láska.❤️

Vnesla nám všem do života světlo. Jenže tma, která jej skrze nás ostatní obklopovala, houstla.

Náš vzájemný boj se synem dosahoval až dramatických rozměrů.  A do toho se začal čím dál víc dramatizovat i vztah s otcem mé dcery. A jejich vzájemný vztah s mým synem.

Nechápala jsem ten obrovský paradox. Cítila jsem v sobě tolik lásky. Ale můj život byl plný konfliktů, zloby a bolesti.

Zdánlivě se mi nedělo vůbec nic dramatického.  Ale přesto jako bych měla „talent“ z mužů kolem sebe i skrze ty nejobyčejnější situace vytahovat na povrch ty nejhorší možné vlastnosti – bezcitnost, sobeckost, ignoraci, nerespekt, agresivitu, zesměšňování, nedůvěru a až nenávist k ženám.

Celé to bylo pro nás všechny tak vyčerpávající, že jediným řešení byl rozchod s otcem mé dcery.

Myslela jsem, že horší už to být nemůže. Ale bylo.

Zdánlivě přátelský rozchod (protože už několikátý) se proměnil v okamžiku, kdy si tatínek mé dcery našel jinou ženu. Teprve to byl ten okamžik, kdy se všechna jeho hluboká zranění ze vztahů se ženami naplno obrátila proti mně. Z jeho osobnosti vystoupil do popředí manipulátor a narcisista a skrze záležitosti spojené s naší dcerou, které jsme přirozeně museli řešit, nevynechal jedinou příležitost, kdy mi mohl ublížit, ignorovat mě a mstít se. Když ne přímo, tak přes dceru.

V podstatě to samé jsem zažívala ze strany svého syna. I jeho odpor vůči všemu, co jsem ztělesňovala, dosahoval v té době svého vrcholu.

Emoční bolest, která mnou v ty roky procházela, se dá srovnat jen s bolestí porodní. V té době už jsem naštěstí začala pronikat do podstaty emočního léčení traumat, ale i tak jsem stále dokola pociťovala nekonečnou bezmoc. Bezmoc vůči totální mužské bezcitnosti.

Často mě to vhánělo do pocitů oběti, i když jsem tenkrát už velmi dobře věděla, že žádnou obětí nejsem. Že to všechno, co prožívám navenek, si nesu uvnitř sebe. Že můj syn i tatínek mé dcery i ti ostatní muži mi jen hrají role, které má duše potřebuje, aby se vyrovnala se svou minulostí.

Postupně jsem začala mít pocit, že ta bolest, kterou cítím, není jenom moje. Že sahá do hlubin, které jsou daleko za hranicí přijatelnou pro můj rozum. Že je to bolest žen, které byly kdysi vězněny, mučeny a znásilňovány, aniž by se čímkoliv provinily. Z pouhé závisti, nenávisti nebo ze strachu z jejich ženství. Často byly zrazeny někým blízkým, zcela opuštěny a vydány napospas smrti.

Cítila jsem bolest, zoufalství i hněv, se kterým opouštěly tuto Zem. A někde uvnitř jsem tušila, že ta bolest chce skrze mě prostě jen projít a odejít.

Tím vším ale zdaleka nechci říct, že to bylo černobílé.  V těch vypjatých situacích jsem často sama sebe nepoznávala. Nebo spíš jsem postupně poznávala temné stránky sebe sama, kterých jsem si dřív vůbec nebyla vědoma. A které ve své podstatě byly úplně stejné jako ty, kterými ve mně muži  spouštěly ten obrovský hněv, rozhořčení a bolest.

Postupně jsem pochopila, že všichni ti zdánlivě chladní, bezcitní a sobečtí muži, kteří mi ubližují, mi zrcadlí mého vlastního vnitřního muže a jeho minulost. Že i já jsem takovým mužem v nějakém životě byla. A že právě to jsem si nedokázala odpustit.

V té době se totiž začalo otevírat mé napojení na andělské sféry života. A stále dokola mi odtud začal přicházet jeden a ten samý vzkaz: ODPUŠTĚNÍ.

Zároveň jsem věděla, že tím, co ve mně spouští, mi ti muži pomáhají zvědomit a uzdravit mou vnitřní ženu. Že mě učí nastavovat si zdravé hranice a znovu objevit svou vnitřní sílu a sebehodnotu.

Oni totiž ve své podstatě vůbec nebyli zlí. Byli a jsou to všechno velmi silní muži, kteří si v sobě nesou spoustu darů. Jen si kromě toho v sobě nesou ze své minulosti i velmi silný stín -stín muže, který zneužívá svou moc, nejčastěji vůči ženám. Ty těžké role, které kdysi hráli, si z pozice svého aktuálního vědomí zatím nedokázali odpustit. Jako jsem to tak dlouho nedokázala já. Jim ani sobě. 

Ještě jedno měli všichni ti muži společné – velmi zraněné matky, které měly zcela zavřené srdce a nebyly tak vůbec schopné dát svým synům to nejdůležitější – bezpodmínečnou mateřskou lásku. Matky, které často přijaly roli oběti a projevovaly více či méně silné manipulativní sklony. I to jsem si skrze sebe prožila.

Vnímala jsem ten začarovaný kruh zraněných matek a synů, žen a mužů. Nejen ve svém příběhu, ale v celé naší rodině a i všude kolem. A bylo mi jasné, že mým úkolem je z něj s pomocí svého syna vystoupit.

A tak jsem se učila všechnu tu obrovskou emoční tíhu a bolest proměňovat. Odpuštěním a láskou. Protože jsem pochopila, že to je jediná cesta, kterou lze jakoukoliv těžkou životní situaci uzdravit. Byť to na první pohled zní jako velké klišé.

Jednoduché to nebylo. Všechna ta vnitřní zranění, která skrze mě vystupovala na povrch, mě do značné míry paralyzovala ve vnějším životě. Moje vnitřní žena byla plná hlubokých traumat a můj vnitřní muž byl ochromen strachem ze selhání, což bylo další téma, které se mi přihlásilo k uzdravení. Kromě starosti o děti a domácnost jsem nebyla schopná ve vnějším světě příliš fungovat,  a moje mysl v důsledku toho všeho rozjížděla sebedestruktivní myšlenky o sto šest. Proto dnes ze srdce děkuju všem andělům, kteří mi pomáhali tuhle etapu ustát – fyzicky, psychicky i materiálně. Děkuju těm nebeským, ale hlavně těm pozemským.

To nejtěžší nakonec nebylo odpustit druhým a naučit se je z ničeho nevinit. To nejtěžší bylo odpustit sama sobě. Protože za tím vším, co jsem prožívala, jsem nakonec objevila hluboce zakořeněný pocit vlastní viny…

A ano, píšu tenhle příběh teď ve vánočním čase i proto, že pro mě už má svůj happy end. Náš vztah se synem se postupně začal zklidňoval a přestože už je ve věku, kdy se synové své mámě vzdalují, mezi námi je to čím dál harmoničtější. Ještě přichází chvíle, kdy si vzájemně brnkneme na strunu svých zranění, ale už dokážeme každou takovou situaci velmi rychle proměnit ve vzájemné pochopení, přijetí a objetí. Na úrovni duše často cítím ze svého syna vděčnost, že už mi tu těžkou roli, kterou na sebe vzal, nemusí hrát.

Náš vztah s tatínkem dcery se v posledních měsících také uklidnil. Není to ještě úplný ideál jako s tatínkem číslo jedna, ale i přesto už se dokážeme relativně normálně domluvit. A i k němu dnes cítím obrovskou vděčnost.

Do mého života se postupně začala vracet lehkost a poslední měsíce a týdny jsem vnímala, že celý tenhle temný cyklus mého života se konečně uzavírá. Před pár dny jsem pak během energetického léčení u své drahé kamarádky Káti (kterou tímto moc doporučuji – www.healingenergy.cz) zažila téměř zázračný pocit – jakoby se do mého těla vrátil život. Podle Káti se během léčení odehrál návrat ztracené části mé duše. Té, kterou jsem kdysi oddělila, protože jsem nedokázala snést bolest, kterou jsem tenkrát prožívala. A která mě donutila zavřít své srdce. Tak jako se to v nějakém okamžiku v minulosti stalo většině lidí.

Ten samý večer na mě na Youtube vyskočilo video o hvězdných duších Modrého Paprsku (Blue-Ray Starseeds). Neslyšela jsem to poprvé. Ale tentokrát jsem poslouchala a po tvářích mi stékaly slzy. Modrá je celý život moje barva.

Postupně mnou začalo prostupovat hluboké SMÍŘENÍ a VDĚČNOST. Za všechno to těžké, čím jsem ty poslední roky prošla. Za všechno, co jsem dokázala proměnit uvnitř sebe, a skrze to i navenek. Ale i za to, že ten příběh v téhle podobě už došel svého naplnění. Že už není potřeba žít ho skrze utrpení.

Konečně se mi vrátilo mé sebe-vědomí. Konečně mě přestaly trápit myšlenky, že nejsem dost. Konečně vím, že nemusím studovat žádný další kurz, abych mohla být nástrojem léčivého procesu. Konečně už nemám potřebu tolik mluvit a analyzovat, abych skryla svou nejistotu, strach a zranitelnost. A dokázala své napojení na léčivý Zdroj. Už vím, že ta léčivá energie je součásti mé bytosti a působí skrze mě nezávisle na tom, co dělám nebo říkám. To jediné, co ji kdy omezovalo, bylo mé zavřené srdce.

A tak tohle všechno sdílím pro duše, které život vede podobnou cestou. A možná někdy ztrácí víru, že se to někdy změní a že to má nějaký smysl.

Sdílím i pro všechny ostatní, kdo po událostech minulého týdne pociťují temnotu a bolest. Jako naději, že vše lze proměnit ve světlo a radost. Jen je třeba začít každý sám u sebe.

My všichni totiž procházíme procesem otevírání našeho srdce. A srdce se otevírá skrze bolest. Tu samou, která ho kdysi uzavřela.

A tak nám všem přeju vůli a sílu odpouštět – druhým i sobě. Protože to je jediná cesta, která vede ke šťastným koncům.

A také nám všem přeju víc pochopení a soucitu. K druhým i k sobě. Nikdy totiž nevíme, čím druzí lidé procházejí a jaká zranění si v sobě nesou ze své minulosti. Ať už datujeme její počátek naším narozením, anebo se díváme ještě dál.

Děkuji, pokud jste dočetli až sem, a přeju každému z vás šťastný a lásky-plný nový rok! 🌟

Hanka

PS. Ten příběh ještě zdaleka není celý, ale je mi jasné, že pro mnohé už takhle trochu sci-fi. Tak zbytek zase jindy. 🙂